NÁHRADA

Ty večery jak zapomenout mohu?
S tmou záře v korunách se stromů pojí,
na rtu mém písně, včely v zkvětlém hlohu,
 tvé oko v mém, tvá ruka v ruce mojí,
tak šerem, kde vše splývá a se mění,
jsme chodívali mlčky v zamyšlení.

Tu pravila jsi, kolem krásné hlavy
nach západu, svit štěstí v obličeji,
tím hlasem, který jako vánek hravý
v mém srdci struny zčeří, až se chvějí,
tu pravila jsi — vlas tvůj zlatem svítil —
co dávno jsem již v hloubi duše cítil:

„Ó můž-li jedna chvíle štěstí v žití,
v poušť oasa a míru ostrov v moře,
nám náhradou za boly roků býti,
nám duhu sklenout nad propastí hoře:
ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru
já nejraději z ruky tvé ji beru!

Tvé nebe stejně nad námi se klene,
tvé stíny stejně tmavy jsou a svěží,
ve vráskách hor i v řece stříbropěnné
zář hvězd jak úsměv požehnání leží,
vždy vane vůni, kterou leknín dýchá,
mně anděl noci perutěmi ticha.

Vždy stejný úsměv mají tvoje nivy,
vždy myšlenka spí v šeru tvojich lesů,
pták stejně čilý jest, keř stejně snivý,
zář stejná v jaru, motýl stejný v plesu,
a srdce lidské, co ztratilo v žití,
zde nalezne, jen chce-li šťastné býti.

A proto, můž-li blaha jedna chvíle,
v poušť oasa a ostrov míru v moře,
svát něco lístků růží ku mohyle
a duhu sklenout nad propastí hoře:
Ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru
já nejraději z ruky tvé ji beru!“

Tak pravila. Kol hlavy čarokrásné
nach západu, svit štěstí v obličeji,
však v srdce strunách v bouři mnohohlasné
to burácí, a již se písní chvějí:
„Ó prosím, nechť ať v slzách, v štěstí, v bolu
tu chvíli blaha zažijeme spolu!

Z tvé ruky ona chvíle zapomnění
mně bude věčně milá, věčně drahá,
nach, zář a vůni vetká v naše snění,
a její ambra, lahoda i vláha,
když z tvojí ruky v moji duši skane,
z ní tobě písní nesmrtelnou vstane.

V tvém oku budou zelenější luhy,
v tvém oku budou usmívat se skály,
nach červánků na zlaté dělen pruhy
ustoupí hvězdám, které zrovna vzplály
jak z moře z tvého vstávajíce oka,
že nepojme jim mojí písně sloka.

Pak řeknem spolu: Noci, dnové, léta,
ó valte se, vy osudy a časy!
Nám v srdci blaho jedné chvíle zkvétá,
nám jedné hvězdy v duši planou jasy,
nám příroda, co ztratili jsme v žití,
vždy nahradí — my chcem v ní šťastni býti!“

Noc prchla již z mé duše, v které v sporu
se pojí žár a stín, jak v šeru stromů,
z níž píseň tryskne září meteoru,
a shasne hned, když nemá pláti komu,
má láska jako anděl bílý vstala
a krokům tvojim v mechu naslouchala.

A laně vyšly z obory — v jich čele
viz první, kterak v dálků noční slouchá,
a hvězdy z mlh se plíží stříbroskvělé,
snů andílkové z řas božího roucha…
Za leta muk, za klamu dlouhé boje
mně náhradu dal pohled v oko tvoje.

NA KŘÍDLECH VĚTRŮ

Slyš, větrů na křídlech, slyš, co to letí kolem,
vše jásá radostí a vše naříká bolem!
Hle, kmeny omšené se k zemi uklánějí
a květy kapradí se divou bázní chvějí,
a hnízda ve křoví a hnízda na topolu,
vše plesá v nadšení, vše zní a zvučí spolu;
a rákos na břehu i stříbrný klas trávy,
list světlý na bříze i lupen olše tmavý,
v to sterých ptáků zpěv, jenž tají se a zmírá,
je báj to pralesa, či hymnus všehomíra?

Slyš, větrů na křídlech, slyš, co to letí kolem,
že jásá duše má a že se chvěje bolem,
že každý větrů dech v ní našel strunu svoji,
že každý zvuk i tón s ní na souzvuk se pojí;
že všecko mluví k ní a všecko že k ní volá,
van křídel, květů dech, vln písně, skála holá,
i stezky zaváté, mech, který balvan skrývá,
dub, který korunou, květ, který zvonkem kývá,
list, jejž můj šlape krok, snět, jež mi v celo bije:
Ty šťastný zabloudil's ve prales poesie!

ZDA BYLA TADY JIŽ?

 „Zda byla tady již?“ se tážu stromů,
i laní jdoucích z noční toulky domů.
Pod vrbou stojím, již kreslila včera,
jsem u křoví, kde jistě za večera
si sedla, blankyt v očích, květy v klínu.
Na stezce, plné paprsků a stínů,
zda vstříc mi přijde, sama paprsk zlatý?
Jak cítím hořce osten její ztráty!
Keř zachvěl se, kol voní tráva suchá…
Hle, krása přírody, sny mého ducha,
jak tíhnou k ní jen! První úsvit ranní
mně na průsvitné kmitá její skráni,
dech lesů jde z ní hluboký a svěží,
klid poledne na čele jejím leží
a noc, když staví nad lesem spěch kroků,
jde na lov snů, jež bloudí v jejím oku.

V ALEJÍCH

Již bloudil večer ve korunách stromů,
myšlenky s včelami šly z lučin domů
a dlouhá alej, kdes mne najít měla,
v šer stopena se víc a více tměla;
pruh červánků se zarděl nad nebesy,
zem stála v páře a spát chtěly lesy,
nad hlavou táhnul mlhy pruh jim šedý
a za stíny šly laně na výzvědy,
kol modrých zvonků noční motýl těkal.
Tu zdálo se mi, když jsem plaše čekal,
jak nad kraj mlha se jak moře slila,
že zázrakem má duše lesem byla.
Ó tajemství! ó sny! V té chvíli dal mi
brouk svojich křídel lesk, své havran žalmy,
své ticho mýtina, svou závrať skála!
Kdes v hlubině se moje mladost smála,
můj každý sen byl květnou ratolestí,
a každý motýl děl mi: Jsem tvé štěstí!
a každý stín mi děl: Jdu z duše tvojí!
Má duše byla les. Mlh ve závoji
já viděl, kterak tiše na dno její,
svit dřímající luny v obličeji,
tmou větví, z nichž sen poesie splýval,
sám plný snů se veliký Pan díval.

PÍSEŇ  

Ruch křídel v lesním zátiší
tak moji duši jímá,
jako by anděl ve výši
vál perutěma svýma.

Tam zase výše mihla se
ta peruť stříbroskvělá,
v mé nitro v žití zápase
jak bílá hvězda sjela.

Ó sladký van! Ó šumný ruch!
Tak srdce dívčí bije!
V něm myšlenka, sny, símě tuch,
v něm žití poesie!

Jdu mýtinou, jdu po hrázi,
to křídlo stále klepá,
kam hnu se, tam mne provází,
ba, již v mém srdci třepá.

Ó křídel sladké vanutí,
jak na skráň moji buší!
Vždyť v každém, v každém pohnutí
já cítím světa duši.

I z písně té dech její vál
a její lesk a vůně,
když cestou v mechu jsem ji hrál
na slunečních paprsků struně.

JARNÍ VĚTRY

Rád slýchám z jara bouřné větry váti.

Má duše hne se, jak by chtěla bráti
se s labutěmi, které z jihu spějí,
a jak by chtěla v jejich vírném reji
nad step, jež dřímá, nad moře, jež duní,
se vznést a volat: Nesu jaro s vůní,
dám pažitu je, sadu dám a lesu,
a řeknu vlnám: Rychle vstaňte k plesu!
a řeknu k ptákům: Rychle vstaňte k písni!
Mám pro vše lék, co bolí vás a tísní;
lesk mého nebe kalný zrak váš zjasní,
co klíčí v srdcích, vstane, bude básní,
co klíčí v zemi, bude plným klasem,
a bude plodem; všady jedním hlasem
o novém jaru rozlehnou se zvěsti.
Já řeknu kmetu, který suché klestí
na kraji lesa sbírá: Ustaň, chudý,
jsem tobě teplo, já proniknu všudy,
do ňader země i v tvou jizbu šerou!
A milující dívce: Písní sterou
vzduch naplním, v nichž láska bude pláti!

Rád slýchám z jara bouřné větry váti.

Vždy zdá se mi, když v tmavých nocích dují,
že rozumím, co sobě vypravují:
Teď křídlo mé se pustou plání kmitne,
a v krátce tady bude pole žitné,
v něm koukol s chrpou, svlačec s zvonkem bílým:
a kam se nyní s drsnou písní chýlím,
tam děvčata len modrý budou pleti,
a s nimi v závod všecko bude pěti,
v azuru skřivan a křepelka v trávě;
kol těžký ruch se zbudí ve doubravě,
a zazní lomoz pluhů, bran a rýčů,
a koní řeht, hlas lidí, praskot bičů
a táhlý zvuk, při němž se brousí kosa,
stád bujná vřava, píseň, kterou bosa
si dívka nesouc žencům oběd zpívá,
a matky píseň, jež před vedrem skrývá
své dítko v snopů stín, je uspávajíc;
zřím jahodu, jež v hustém listí zrajíc
chce utržena býti v kráse svojí;
žní vidím shon a slyším, jak se pojí
z těch různých zvuků bouřná hymna plesu.
Rád ustoupím a schovám se v šer lesů;
ať země bují k zdaru pro člověka,
ať nový život v její žíly vtéká,
klas rozvlní a v hrozny plamen lije,
ať vše jest život, ples a poesie!

Rád slyším z jara bouřné větry váti.

Má mysl vždycky v starý park se vrátí;
zřím chýši, z mračen lesů smavě zírá,
vlašťovka u ní stébla k hnízdu sbírá,
a jaro tu, ač neví o něm zima.
Tak přes rameno stařeně, jež dřímá,
se dívá smavý hošík zlatovlasý.

V své duši cítím nové světy krásy.

EKLOGA I.

Pojď, půjdem pod jabloně, kvetou právě,
na větvi pták, a motýl mih' se v trávě;
pojď, žežhulky hlas ozývá se v stráních,
pojď, vonné slzy střemcha na mez roní!
Ó pohleď, jak se staré štěpy kloní,
čím starší jsou, tím víc je květu na nich!

Ty staré stromy, ty znáš tady všecky,
vždyť hlídaly tvé hry, tvůj úsměv dětský,
ba zdá se, že tvá duše jejich sestra;
znáš všecky větve, staré, sukovité,
víš dobře, kde jest jaké hnízdo skryté
i jakých ptáků vajíčka v něm pestrá.

Pojď, půjdem alejí, když večer zlatem
jí vrchol tká; rád vidím, bílým šatem
jak větvemi se mihneš, fantom světlý;
jdeš kolem, jak bys ukázati chtěla,
kde píseň pták, kde med má hledat včela;
i sedmikrásy pod nohou ti zkvetly.

Pojď, sny jdou s námi, rychle dej mi ruku!
Znáš hnízdo drozda tam na starém buku,
pojď, zvolna odhrň na větvi list hebký!
Nad tvojí hlavou snad to ptáče zpívá,
do jehož hnízda teď tvůj zrak se dívá
tak soucitně, jak matka do kolébky!

Pták z hnízda ulít' — píseň z duše mojí,
máť křídla oboje — jen pták se bojí,
však píseň lká a blíž se k tobě tulí
a prosí za mne, bys šla se mnou v lesy;
nás láká tam vše, co tam jiné děsí,
a píseň prosí, učiň jí to k vůli!

Pojď, kam se stezka točí, v houšť kol stráně
nad potokem, kde večer pijí laně
a kapraď tmí se, třtina větrem šustí,
a datel, srdce lesa, v kůru bije,
pojď v idyllu, neb tou jest poesie,
když zuje střevíčky a vlasy spustí.

PRVNÍ LÁSKA

Cos dotknulo se její duše ve snu,
i bylo jí, jak teď by teprv žila,
jak zemi, poprvé když tušíc Vesnu
svůj všecken ples v skřivánčí píseň vlila;
jak v klínu matky do svítání spala
a ve spaní se tiše usmívala.

Když zbudila se, sama nevěděla,
kdo oknem snů se v její duši díval,
jen věděla, že obora se tměla,
lkal vodopád a na sněti pták zpíval;
že keř se zachvěl, tráva hnula v spěchu
a kroků ohlas že se tajil v mechu.

A bylo jí tak mile a tak snivě,
ač dobře neznala, co v duši cítí,
po jarním dešti jako bývá nivě,
když v slunce sklonu brilianty svítí,
a její úsměv od úst letěl k čelu,
jak zlatý paprsk pad’ by do úbělu.

Svět básníků se otevřel jí náhle
se všemi zázraky a sny a krásou;
cos kynulo v té směsi neobsáhlé.
I cítila to s vlhkou oka řasou
a věděla, že to je lidské štěstí,
a ptala se, až přijde, jak je nésti!

Pak často, často chodívala v lesy
a napřed znala každou píseň ptačí
a v hře se zadumala nad klávesy
a četla Pavla s Virginií v pláči,
leč v tomto pláči tak jí bylo blaze,
ne jako v slzách, spíš jak v rosné vláze.

A svatvečer vstal v její duši mladé,
když „dobrou noc“ své matce říci měla,
jak lilii, když na lístky jí klade
se měsíce zář tichá, stříbroskvělá.
Jak s úsměvem vlas rozpustila světlý,
hned všecky ráje v nitru jejím květly.

Ó snové! štěstí! První lásky chvíle!
„Já pochopil vás“ kdo k vám může říci?
Sám kdyby anděl svoje křídlo bílé
nad její duší rozpjal milující,
před jejím srdcem čelo své by sklopil
a štěstí lásky sám by nepochopil!

A já směl z dálky patřit v nitro její,
myšlenky její v dálku doprovázet,
snů stopy hlídat v jejím obličeji,
jak lístky strom jí v cestu písně házet
a říci jí: „Co ve sny tobě svítí,
já mohu tobě pro celé dát žití.“
 

CESTA U LESA

U lesní stezky, kterou stíny halí,
vždy při měsíci zastavím se rád,
a šťastný jsem, jen jeden lístek malý
když s velkých stromů na mé čelo pad’.

A když zašumí stromy nenadále,
mé srdce s nimi rozhoupá se v ples,
tu rozumím, co ohlas praví skále,
co kmenu kmen, co keři sdílí vřes.

Tou stezkou před chvílí šli milující,
v ten čas, kdy štěstím rtové oněmí;
šli, jak se v létě chodí při měsíci,
kdy v srdcích vše je stláno růžemi.

Šli - ona cudně zrak skláněla k zemi,
přes ramena jí vlasy splývaly,
a staré stromy svými haluzemi
jim žehnaly a v souhlas kývaly.

Šli ruku v ruce, tiše on jen časem
se vlasů jejích dotknul potají,
jak zticha vánek postříbřeným klasem,
neb motýli jak s květy zahrají.

Šli cestou, kde se polní jetel bělí,
vzduch ambra byl, dech lesů lahoda,
červánků růže sosny v hlavách měly
a slzu v oku měla jahoda.

A jak zmizeli za houštiny rohem,
hned náhle bor se začal setmívat,
tu každý strom za nimi šeptal „s bohem“
a v mlází drozd moh' duši vyzpívat.

A tento lístek, jenž pad’ na mé čelo,
tam vzbudil píseň v snivé předtuše,
a větrů dech, jimž vše se rozzvučelo,
vše jejich štěstí svál mi do duše.

V LESE PO DEŠTI

Květ porosen i každá řasa
se leskne novou svěžestí,
dech vánku s větví kapky střásá
a nové šumí pověsti.

I záře slunce z mraků šlehla
jak v přeletu a pospěchu,
a zlato své, jak v listí vběhla,
hned rozsypala po mechu.

Pavouk se vrací v svoje sítě,
ó jak ho ten déšť vyděsil,
neb místo mušek v bílé nitě
mu samé perly zavěsil.

Já cítím, stromů klenbou tmavou
když bleskne světla pramínek,
jak tajná ruka nad mou hlavou
tká závoj snů a vzpomínek!

PÍSEŇ

Od noci k ránu mlha na moři,
od noci k ránu srdce mé v hoři;
v té dlouhé, dlouhé době
jak větrem sníh bílý
sny mé každou chvílí
létly jen k tobě,
mé dítě, k tobě!

Teď zrak můj smutně v dálku se dívá…
U čela květ mi oranže kývá,
i pravím tiše k sobě:
Ó bych moh' jej vplésti
a s ním všecko štěstí
ve kadeř tobě,
mé dítě, tobě!

Od noci k ránu plakal jsem touhou,
snil jsem, že líbám celou noc dlouhou
tvé drahé ruce obě.
Rty se posud chvějí…
a za větrem spějí
sny mé zas k tobě,
mé dítě, k tobě!
 

VŽDY A VŠADE

Květ první, který utrhneš
na osluněné stráni,
ti vdechne v srdce vůní svou
mé všechno požehnání.

A první vonná studánka,
již najdeš v hloubi lesů,
ti ukáže, jak hluboko
tvůj obraz v srdci nesu!

A vítr, který poprvé
tvé zlíbá vlásky světlé,
a pták, jenž z rána zazpívá
ti do snů s lípy zkvětlé:

Vše vůní, leskem, hlaholem,
bor, skály, nivy, zdroje
tě přesvědčí, jak největší
jest k tobě láska moje!

Mně neujdeš, má myšlenka
tě ostružinou chytá,
leknínem pluje po vodách,
motýlem v trávě lítá.

Tou starou vrbou nahrblou
přes lávku na tě kývá,
tě láká v les, kde šumí bor
a chvěje listem jíva.

Na kamení jest slzičkou,
a kde šeř lesů hustá
tě ovane, jest jahodou,
jež svlažit chce tvá ústa.

A z večera je tmavý stín,
na pastvu jdoucích laní,
sen v noci, píseň za jitra
a vždycky já jsem za ní!

EKLOGA VI.

V ten starý park zas motýli snů nesli
mou hravou píseň, tam s ní na mech klesli,
jak věděli by, že ten prales tmavý
je světlé tvojí krásy rámec pravý.

Tvá snivá krása, moje sladké dítě,
jest jako paprsk slunce na pažitě,
 vše okouzlí a všecko k sobě láká,
mou duši v květ, mé srdce změní v ptáka.

Vždy zřím tě sedat v starých stromů stínu,
kde chýlí se bez modrý ku jasmínu,
květ jahody se k tobě dívá z trávy,
jak chtěl by svadnout v kadeřích tvé hlavy.

Drozd kropenatá vajíčka ti svěří
ve starém jilmu, a když den se šeří,
zřím srny mezi ztemnělými buky,
jak jdou, by jedly z tvojí bílé ruky.

A hvězdný pohár noc když k zemi nahne,
tu zářným deštěm roj světlošek táhne,
a zváben slunným paprskem tvé krásy,
jak v stíny noční slétne v tvoje vlasy.

Smích, zlatá včelka, zbloudí na tvá ústa,
teď úzká stužka, teď v proud záře vzrůstá,
teď celou tebe stopí v jasné vlny,
jak porosil by měsíc lotos plný.

A jestli časem zapláčeš si v tichu,
jak rosné kapky liljí na kalichu
jsou slzy tvé, tvůj úsměv v nich se láme,
až v pohledu tvém celé nebe máme.

Tys poupě jara, ty jsi úsměv rána,
a hvězda k tobě dí: „Buď požehnána!“
Strom vida tebe dí: „Již musím kvésti!“
A srdce moje: „Musím věřit v štěstí!“

Jdou mračna přes hor vrcholy

Jdou mračna přes hor vrcholy,
mé dítě!
Jdou mračna přes hor vrcholy,
jest rychlý jejich shon a chvat.
Já ptal se: „Smím tě míti rád,
mé dítě?“
A ty jsi řekla: „Nikoli!“
Ty nevíš, jak to zabolí,
mé dítě!

Zář luny mrakem prokmitla,
mé dítě!
Zář luny mrakem prokmitla.
Týž pablesk též v tvém oku vzplál,
když na tvou lásku jsem se ptal,
mé dítě!
V něm láska tvá ti ulítla
a nadějí mi zasvitla,
mé dítě!

Víš, co to šumí topoly,
mé dítě?
Víš co to šumí topoly?
Ó, každý ten strom dávno ví,
co srdce srdci odpoví,
mé dítě!
Než řeknou ústa „nikoli“,
již napřed srdce povolí,
mé dítě!

EKLOGA VIII.

Vidíš, kterak nad horami jitro svítá
a pod mezí slyšíš tlouci pěnici?
Pojď. mám v srdci všecky písně Theokrita,
duch můj luh jest v barvách duhy zářící!
Co mi to zvoní u hlavy?
Jako by někdo pohodil cymbál do trávy.

Pojď, my půjdem' na pokraji lesa v stínu,
svět se bude v tvých očích zhlížeti,
pojď se dívat, jak vzduch zlatý roven vínu,
a co perel dala rosa poupěti.
Jestli mu, drahá, závidíš,
víc jich ti kapraď nahází v kadeř, nežli zvíš.

Či chceš hloub? Chceš nahlédnouti, kterak v mechu,
v listí rdí se, a jak zraje jahoda?
Či se bojíš, že by při tom mohla v spěchu
rty mé k tvojim přiblížiti náhoda?
Tvář tvoje nachem plamenná?
Jahodu nech si, tvůj ret je sladší výměna!

Či snad máme jíti spolu na jezero,
jež pokrývá vodních růží tmavý list?
nad vodou kde hraje olšin a vrb šero
a kde vážka stápí křídel amethyst
v krystalný palác pohádek?
Vždyť jsi tam doma, vždyť jsi sestrou Najadek!

Či máš raděj pole žitná, rozvlněná,
která znějí much a cvrčků ohlasem?
Po mezi jdeš v trávě ráda zamyšlená
prsty svými pouštějíc klas za klasem?
Či snad chceš hledat v jeteli
ty chvíle štěstí, jež se v tvých očích zaskvěly?

Pojď, již slunce první záře padla v kraje,
jeho paprsk je v tvé srdce zlatá nit,
svěř mu krok svůj, povede tě v lásky ráje,
kde ti mladost nektar štěstí podá pít.
Co mi to zvoní u hlavy?
Jako by někdo pohodil cymbál do trávy.

EKLOGA IX.

V aleji, která stmělý park střeží,
co asi leží žlutého listí,
a padá stále, jako když sněží,
jako když hvězdy se čistí.

V pole a lada padá a padá
a z pole stáda jdou v davu —
zdá se, že vidíš, jak země žádá
do listí složit mdlou hlavu.

Přes nivy k lesu pavučin sítě
po zvadlém vřesu zlehka se nesou,
zde s tebou chtěl bych stát, moje dítě,
když nebem hvězdy se třesou:

Dívat se v lesy, kterak v nich zima
číhá a zdvíhá mlh clony,
dívat se v oči tvé, kterak v nich dřímá
příští máj sladký a vonný!

V DVEŘÍCH PARKU

Byl šerý den, jak v podjeseni bývá;
my sami seděli jsme v parku dveřích
a zřeli v dálku, ve uvadlých keřích
jak stíny rostou, jak se zvolna stmívá.

My nemluvili. Jeseně klid němý
nám k srdci sáhl; my jen zřeli v lesy,
jak snily stromy v barev pestré směsi,
jak časem žlutý lístek padal k zemi.

Mně zdálo se, to ticho kolem v kraji
že není klid a mrtvé ticho rovů,
v něm život, který jarem vzplane znovu,
jak lampy záře v úběl teď se tají.

To není zmar, to není umírání!
To pouze klid jest bojem zasloužený…
a vlhký zrak můj padl na tvář ženy,
jež k mému boku sedla s vážnou skrání.

Svit večera, jenž okny sem se vkrádal,
lesk perlový jí vkouzlil v mladé tahy,
vzňal v očích jejích paprsk rosné vláhy
a nad hlavou jí v svatých zář se skládal.

A já se díval vážně chvíli dlouhou
na toto dítě, v jehož ruku malou
jsem vložil vše: svou lásku neskonalou,
sny mladosti, v nichž naděj' válčí s touhou.

Na toto dítě, v jehož snivém oku
mně svitly znova tuchy vše a snahy…
Já cítil poprv, jak jest život drahý,
když tiše plynout smí po jejím boku.

A jak hnul vítr stromů ratolestí,
jak žluté listí zakmitlo se v keři,
já cítil, jak mé srdce v lásku věří,
já cítil poprv plnost svého štěstí.