Vrchlického Veltrusy

Jaroslav Vrchlický začal jezdívat do svých milovaných Veltrus na začátku 70-tých let 19. století. V době jeho studentských let sem jezdila spisovatelka Žofie Podlipská (1833-97) na prázdniny do vily proti hlavní bráně parku. Zde se oba seznámili. Podlipské neutuchající duchovní sepjatost s Vrchlickým vyvrcholila v jeho obrovský obdiv a vykrystalizovala myšlenkou sňatku své dcery s básníkem, která se při vzájemné náklonosti plně rozvinula. Kulisou této lásky byl veltruský park. Ve svých pouhých 23 letech byl Vrchlický zralým umělcem, kterého však jeho manželka nedovedla pochopit ani podpořit. Vše vyústilo v nevěru Ludmily Vrchlické a dvěmi nemanželskými dětmi. To vše se odrazilo v básníkově díle a poznamenalo i jeho poezii veltruskou. Veltrusům věnoval básník tato díla: Sny o štěstí (1876), Eklogy a  písně (1880) a jiné. Vrchlického láska k tomuto místu sebou nese literární oblevu Veltrus. Spolu s ním putovala do veltruských míst řada básníků a spisovatelů. Do Veltrus jezdívala jejich rodina často a Vrchlický zde byl naposled v roce 26. srpna 1906. 

U sfingy

U salaše

U grotty

U Čínské bažantnice

      Zora Dvořáková - VELTRUSKÁ ROMANCE

Vrchlický jako jeden z prvních pochopil, že česká literatura zaostala za světovými kulturami a že je nutné dohnat toto opoždění. Proto také uváděl do češtiny nejlepší díla světové literatury, proto přeložil na šest tisíc básní a šest set básníků. I když se všem nedostalo stejně šťastného převodu, vykonal dílo jedinečné, které v cizině budilo oprávněný úžas.

Avšak ani tím se nespokojil; chtěl svou původní tvorbou otevřít nové výhledy českému duchovnímu světu. Chtěl vytvořit epopej celého lidstva od dávnověku až po současnost, zachytit obraz všelidského myšlení, cítění a úsilí. Vybírá ze světové galerie typy i děje, jež cílí k ideálům nejvyšším: k lidskosti a kráse. Jestliže mu národovci vytýkali kosmopolitismus, nedostatek národního cítění, nepochopili, že vše, co dělal, vyvěralo z hlubokého národního uvědomění, ze snahy, aby jeho národ stanul mezi ostatními jako rovný mezi rovnými.

Neméně silně prožíval dobové sociální problémy. Ačkoliv jeho velké vzdělání, intelektuální a estetické zájmy sváděly k domněnce, že z výše básnického kultu nevidí časové rozpory, nebylo tomu tak. Jeho lidství bylo silnější než jeho estétství, a proto spravedlnost pro všechny, potřeba, aby nikdo nebyl ponížen jako člověk, znamenalo pro něho víc než umění a kultura. Proto svými hymnami Lazarovi se hlásí k dělnictvu a neváhá jejich boha revoluce přijmout za vyznání své vlastní. Když je mu v roce 1906 uděleno slovo v panské sněmovně, prohlásí se za všeobecné hlasovací právo jako přirozený důsledek našeho dějinného vývoje, v němž jsme usilovali o lidskou a národní spravedlnost.

Vrchlického básnický rozlet započal již v chlapeckém věku, kdy se jeho vztah k venkovu středních Čech utvářel z dětských prožitků v porozumivé péči strýce Antonína Koláře, jenž farářoval v Ovčárech u Kolína. Sem čtyřletého Emila Frídu, jak znělo Vrchlického skutečné jméno, přivezl na fůře uhlí otec Jakub Jan Frída, od roku 1853 usedlý ve Slaném, kde koupil dům, v němž zřídil kupectví, lahůdkářství a vinárnu, kdežto ve vedlejším domě otevřel moučný krám, a nedaleko Slaného si najal mlýn. Obchodoval také s uhlím a vozil je ze Slaného do Prahy. V Řevničově zřídil pro manželčina bratra kupecký obchod, pod svou firmou a se svým zbožím.

Emil Frída se narodil toho roku, kdy se jeho rodiče zabydlovali ve Slaném, kam se stěhovali z Loun. Při jedné z cest mezi Slaným a Louny, na staré císařské silnici, se jejich syn přihlásil k životu, takže si později místo jeho narození přisvojovaly Chlumčany, Panenský Týnec i Louny. Matka Emilova, pocházející z rodiny příbramského mydláře, velmi lnula k svým dvěma mladším bratrům Antonínovi a Aloisovi, kteří vystudovali bohosloví. Antonín Kolář roku 1856 obdržel faru v Ovčárech u Kolína a jeho bratr působil nejdříve ve Vepřku u Nových Ouholic a od roku 1871 farářoval ve Veltrusích. Také Jakub Jan Frída měl bratra v duchovním stavu. Ten žil na faře ve Chvatěrubech u Kralup nad Vltavou. Tito tři strýcové se těšili ve Frídově rodině velké úctě. Jakub Jan Frída však na jejich životní náplň pohlížel očima prakticky založeného obchodníka, jehož domácnost kypěla osmi dětmi. Dospěl k názoru, že se jeho rodině uleví a osamělosti švagra i bratra prospěje, jestliže jim na vychování svěří své syny. Proto malého Emila odváží k Antonínovi do Ovčár a druhého syna Bedřicha pošle k bratrovi Václavu Frídovi na chvatěrubskou faru.

Otcova kalkulace se pro malého Emila změnila v šťastné dětství po boku vzdělaného a chápajícího strýce a v milující péči babičky Anny, podruhé provdané Hailové, která synovi na ovčárské faře vedla domácnost a starala se o malé hospodářství. Jako výborná vypravěčka okouzlovala vnuka vyprávěním starých příběhů, pohádek a pověstí. Zimy na ovčárské faře měly poezii družných večerů a svátečních dnů, které přinášel církevní rok. Emil Frída tady v letech 1857 až 1862 navštěvoval obecnou školu, a jak se mu rozum rozvíjel, byl stále vytrvalejším čtenářem strýcovy knihovny i oddaným strýcovým posluchačem. Strýc se neomezil jen na duchovní správu svěřené farnosti, ale věnoval se také národnímu a politickému životu na Kolínsku. Protože náruživě studoval českou historii, mohl nyní své znalosti předávat vnímavému synovci, jehož první básnička, kterou babička objevila v chlapcově kapse, byla věnována českým pánům, sťatým na Staroměstském náměstí. Malý synovec byl vskutku vnímavým strýcovým žákem a citlivě si zaznamenával do paměti každý detail strýcova bydliště i přírodního rámce rovinatého Polabí. Strýc se tedy stal jeho duchovním otcem a Emil považoval Ovčáry za svůj druhý domov; vždy také v těchto letech jezdíval do Slaného k rodičům jen zřídka.

Strýc také jako první rozpoznal synovcovy básnické vlohy a zprostředkoval vydání jeho prvních básní v Blahověstu roku 1869. Na Ovčáry Vrchlický vzpomínal celý život. V jednom z dopisů Sofii Podlipské píše: "A to je zvláštní, že se pamatuju více na zimy než na léta. Bzučení kolovratů byl první ovládající tón v mé duši, pamatuju se jako dítě, co divných halucinací jsem měl při tom zvuku. Slyšel jsem tam vše, křiky na poplach, zvonění, smích, jejž jsem později definoval co smích dívčí, různé hlasy, chaos zvuků přervaných nějakou písní – ukolébavkou. Můj strýc miloval sedávati ve velikém čeledníku za těchto dlouhých večerů, čeledínové a děvečky deroucí peří a zvlášť náš starý kostelník – co tu pověstí a pověr; věřil jsem sám, že jsem viděl ohnivé muže, a často utekl jsem za adventních večerů, bych s bázní v srdci se díval do luk, zahalených mlhou, na mystický rej bludiček. Druhý pak zvuk, jenž mne unášel, byla hymna lesů, rozkolébaných vichrem. Tenkrát psal jsem už verše. Proležel jsem celé hodiny v mechu, dívaje se do modra, do toho zeleného vlnícího se oceánu."

Jak silné byly dětské dojmy čerpané z ovčárské pohody vysvítá o mnoho let později, když Vrchlický tvoří epos Twardowski, čerpající z polské historie. V jeho III. oddíle nazvaném Vzpomínky z mládí oživí scénické prostředí ovčárské fary a jejího malého hospodářství. I v Sonetech samotáře vzpomene na babiččino vyprávění, které se odvíjelo v teple vonné jizby a konejšilo přecitlivělého vnoučka, často nemocného, který trpěl úzkostmi a strachem, že na něho spadne slunce. Po letech trpkých životních zkušeností si vybavuje zašlý ovčárský ráj. Čím více se nad ním stahují mraky odsudků a neodvratně ztroskotává i jeho soukromý život, tím více se vrací k tomu, co kdysi laskavě znělo jeho dětstvím a mládím. Teskně vzpomíná s vědomím, že není cesty zpátky. Do sbírky Duše – mimosa uloží báseň Vzpomínky z roku 1902, v níž napíše:

Jdu krajem zas, kde žil jsem drobný hoch;
zřím starou faru v duchu, akáty
u nízké střechy, hospodářský dvůr
půl travou zarostlý, zřím u zdi kout,
kde starý keř se krčil bezový,
kam zvěsti vše jsem báby umístil;
zřím starou sýpku, dětských tajů svět,
i starý seník i sad ovocný,
jenž strašidelně někdy vypadal
a jindy smavě, podle počasí;
to všechno zřím, leč kdybych přišel dnes
v ta místa, cizí tváře našel bych
a mnohé jinak nežli bývalo,
a proto nejdu tam a nepůjdu.

S ovčárskou selankou se rozloučil v roce 1862. Vrátil se k rodičům a ve Slaném vstoupil do primy nižšího gymnázia, v němž vyučovali piaristé. Byl to onen školní rok, kdy se Frída v jedné třídě sešel s Václavem Benešem z Třebíze.

Jestliže Ovčáry inspirovaly Vrchlického k tolikerým básnickým reminiscencím, o Slaném se to říci nedá. Rodiče zakrátko po jeho návratu Slaný opouštějí, když hmotně utrpěli vyhořením najatého mlýna a nemohou splácet dluh, který vázl na jejich domě. Stěhují se do Domažlic, zatímco synové Emil a Bedřich studentská léta tráví v Praze, potom v Klatovech a opět v Praze. Emil však musí do Slaného k vojenským odvodům, při nichž není shledán dostatečně zdatným, a tady také si dává vyhotovit cestovní pas, neboť v roce 1875 odjíždí jako vychovatel do Itálie.

Přesto ve sbírce Z hlubin uchoval dojemnou vzpomínku na slánský pobyt s portrétem své matky, která kdysi v úzkostech o jeho zdraví zavěsila votivní obrázek na lípu v stromořadí vedoucím k františkánskému klášteru. Při jedné pozdější návštěvě Vrchlický objeví, že obrázek stále visí na lipovém kmeni. Ačkoliv od dětství žil mimo matčinu péči, pomyšlení na ni ho vždy dojímá.

Já kráčím od kláštera
tou starou alejí,
s jarním teplem v duši
mé sny se vracejí.
Hle, obraz Matky Boží
na lípě zavěšen,
a duší mou to táhne
jak dávno zašlý sen.
Ó, jaký div! Ten obraz
ukrytý pod květy
tam sama zavěsila
má matka před lety!

Za gymnazijních studií pokračují vřelé vztahy mezi nadějným synovcem a jeho strýci. Antonínovo intelektuální pochopení je pro Emila Frída velkou vzpruhou. Strýc již v tomto mladém věku jasnozřivě odhadne, že v jinochovi zraje velký básník. Mladík jej ve svých dopisech seznamuje se svými plány a vyhledává jeho společnost v době prázdnin, které trávívá opět v Ovčárech.

Jezdívá za bratrem Bedřichem do Chvatěrub a přichází tak do styku se strýcem Václavem Frídou, jenž je proti bratřím Kolářovým mužsky důraznější a pozemsky věcný. Po maturitě roku 1872 Vrchlický navštíví všechny své strýce. Začátkem srpna je ve Chvatěrubech, kde se setká s bratrem a píše báseň Acherontia atropos, již zařadí do sbírky Z hlubin. Ve Chvatěrubech se seznámí s P. Tomášem Novákem, jehož si velmi cení mezi tehdejšími spisovateli a na němž mu imponuje, že je pravou rukou nakladatele Urbánka, kterému píše do Věstníku kritiky. Tomuto setkání přičítá velký význam, jak vyplývá z jeho dopisu klatovskému příteli Františku Krátkému. Cítí se být básníkem, a proto již také tak vystupuje. Píše: "Hned jsem se představil jako Jaroslav Vrchlický, on měl velkou radost a zaručil mi, až budu chtít, jistě že Urbánek povede náklad na mé práce. Strávil jsem s ním večer věru příjemně, vypravoval mnoho podrobností o Luise Černé, o Kalbáčovi, Čermákovi atd. Sám sestavuje antologii z poesie české, kamž přijata má Všední balada. S Nerudou si tykají..."

Od roku 1870 Emil Frída již trvale používá uměleckého pseudonymu Jaroslav Vrchlický, který převzal po zapadlém kutnohorském básníkovi, jenž jej odvodil od tamější říčky Vrchlice. Frídovi jej navrhl jeho klatovský přítel Josef Thomayer, příští proslulý pražský lékař. První básně pod jménem Vrchlický byly publikovány roku 1871 ve Světozoru.

Za několik dnů po návštěvě Chvatěrub odjíždí ke strýci Aloisovi do Veltrus, avšak 10. srpna je již opět u Antonína v Ovčárech. Následujícího roku 1873 zopakuje své návštěvy u strýců v Chvatěrubech a ve Veltrusích a také koncem července 1874 pobývá u veltruského strýce, jak o tom zpravuje Antonína do Ovčár: "Nyní žiji spokojeně zde. Procházím park, chodím se koupat a několik těch utěšených dnů podobá se malé idyle."

Veltrusy ho stále více přitahují velkým anglickým parkem, v němž jeho senzitivní založení nalézá prostředí, které ho uchvacuje souzvukem ticha, krásy a velebnosti. Nevelký chotkovský zámek zasazený do modrozeleného rámu oblohy a stromoví jej okouzluje tak mocně, že neváhá ve zdejší korespondenci vzbudit zdání, že v tomto zámku žije. V básníkově fantazii i to je možné. V rozlehlém parku, v němž tehdy ještě protékala voda v uměle zbudovaných vodotečích spojených s Vltavou, v němž se mezi stromy zjevovaly pavilónky a chrámky Míru, Přátelství, tajemná sfinga i mytologické sochy, mohl mladý muž nekonečně krásně snít, číst a básnit. Jen stáda daňků a hejna havranů oživovala ticho velkolepé scenérie.

Otakar Špecinger - VELTRUSKÝ PARK JAROSLAVA VRCHLICKÉHO

„Je tam všecko, jak bývalo. Ta věčně stejná, jakoby ořechová vůně zetleného listí na věčně vlhké zemi pod mladou bujnou zelení těch nádherných buků, dubů a lip.

Tak všudypřítomná je ve veškerém parku, jako když člověka objímá a zase ho pouští z náruče a mlčí, účastná i lhostejná. A to ticho… A ty dlouhé, dlouhé aleje, krásnější, než ve Francii, a hráz a ty staré, pevně ji držící stromy…“

Tato zanícená, z nevšedního citu vytrysklá slova náležejí veltruskému zámeckému parku. Napsala je herečka Eva Vrchlická. Na stránkách jejích Vzpomínek ožívá krajina u Veltrus tak, jak ji znaly minulé generace. A zejména její nevlastní, ale milující otec, básník Jaroslav Vrchlický (1853-1912), který byl s parkem doslova osudově spojen. Od začátku 70. let 19. století tu nesčetněkrát prožíval své nejkrásnější dny. Jaroslav Vrchlický jezdíval do Veltrus nejprve ke svému strýci, faráři Aloisu Kolářovi, u kterého žil později na penzi také

jeho bratr, páter Antonín Kolář. Půvabné veltruské prostředí však poznával mladý básník hlavně ve společnosti značně starší spisovatelky Sofie Podlipské, která tu bývala o prázdninách. Romantika prostředí přitom působila na mladíkovo vznětlivé srdce a tak není divu, že rozkvetlé louky a stinné háje se nakonec staly scenérií lásky k Ludmile, dceři paní Podlipské. Vášnivý vztah byl roku 1879 korunován sňatkem. Avšak manželství se nevyvíjelo příliš šťastně. Proto později, když došlo ke vzájemnému odcizování a rodinné katastrofě, srovnával Vrchlický svůj tragický úděl oklamaného muže s neutěšeným stavem tehdy pustnoucích Veltrus: „Ten starý park, jenž lásku naši znal, zarůstá, divočí víc a dál…“ Jaroslav Vrchlický přijížděl do Veltrus  nejenom na prázdniny, nýbrž také k nesčetným jednodenním výletům téměř 35 let. Bydlíval na faře a později v domě č. 121 anebo v tzv. Pacákově vile č. 119 proti bráně parku. Mimoto prožil trojí léto u statkáře Kratochvíla v sousedních Mlčechvostech a už od roku 1880 jezdíval k oběma svým strýcům na farnost ve Vepřku, kam byli přeloženi. Tato dvě místa se nalézají těsně za řekou, naproti severnímu výběžku veltruského areálu. A básník, i když sem někdy zavítal pouze na pár hodin, se vždycky dal přepravit některým vltavským přívozem také na pravý břeh, aby se prošel arkadickými zákoutími podél vodního průplavu či malebných pavilonů, polaskal staleté stromy a potěšil se snovou atmosférou tohoto vzácného veltruského kusu země.

O vztahu Jaroslava Vrchlického ke všem těmto místům se dochovalo mnoho zpráv. Veltruský kronikář Václav Poláček o tom napsal: „Procházel se parkem, poli i krajem, osvěžoval se koupáním v řece Vltavě, tehdy ještě daleko čistší, docházel do Všestud, do Vepřku i do Mlčechvost. Často zajížděl i zpět domů do Prahy. Někdy chodíval polní cestou kolem dvora Strachova a přes přívoz u Nelahozevsi na tamní nádraží, jindy jej vozívali přes veltruský přívoz na veltruské nádraží…“. Neboť most zde byl vybudován až počátkem 20. století. Když měl dostatek času, chodil Vrchlický přes nelahozeveský přívoz pěšky až do Kralup nad Vlt. – a to dnešní Dvořákovou stezkou pod bizarními pískovcovými skalami nad řekou, které ho zvláště okouzlovaly.  A nevyhýbal se ani jiným túrám.  Často  navštěvoval vzdělaného  lékárníka Bohumila Šimáka,

který žil jakýmsi tolstojovským způsobem na svém statku ve Všestudech, přiléhajících k východnímu okraji parku. „Býval velmi zábavný, sedával po japonském způsobu…“, vyprávělo se tu o básníkovi, který se zde stýkal i s dalšími pozoruhodnými návštěvníky. Hromadně se pak vypravili nejednou až na rozlehlý kopec Dřínov anebo do Obříství za Svatoplukem Čechem, který tam kolem přelomu dvou století pobýval v malém letním domku. Dokonce i na společenském životě této krajiny se Vrchlický nejednou podílel. V Mlčechvostech recitoval jednou prolog k ochotnickému představení, avšak k nápovědově zděšení něco zcela jiného, co na místě spatra zveršoval. Ve Veltrusích se vždycky těšil na hry, uváděné místní Občanskou besedou, a bavil se improvizacemi jinak obětavého lékaře a ochotníka Josefa Brejchy. Jen jednou, když téměř nemohl poznat roli císaře a krále Karla IV. ve své Noci na Karlštejně, Jaroslav Vrchlický několikrát uprostřed obecenstva nahlas prohodil:

„Ale, ale, co to ten doktor povídá?“ Především ovšem soustřeďoval Vrchlický svou pozornost k parku, k jehož kráse a inspiračním vlivům náležely nespočetné básníkovy příjezdy. Existuje fotografie, jak tu pod stromy píše. Leží na zádech v trávě, nohy opřené o kmen a klobouk odhozený. Veltruský park provázel Jaroslava Vrchlického téměř celým jeho životem. Byl spojen s nejšťastnějšími básníkovými

léty – a vždycky v něm nalézal útěchu. Zejména však představoval nevyčerpatelný zdroj tvůrčích podnětů. Neboť kdykoli se ve Vrchlického díle vyskytuje les nebo krajina vůbec, jde zpravidla o veltruskou reminiscenci. Naposledy byl Jaroslav Vrchlický ve Veltrusích v roce 1906. Záhy nato jej začala sužovat choroba, která po několika letech přivodila básníkův smutný konec. Zůstalo ovšem obrovské a stále ještě nedoceněné dílo tohoto velikána, který za mnohé vděčil právě Veltrusům. Neboť ze všech míst, která tento básník z Prahy vyhledával, byl zdaleka na prvním místě zdejší park.