Ostatní architektura

      Zámeček Karlov

Za vsí byl v 17. stol. vystavěn lovecký zámeček Karlov. Navrhovatel a stavitel zámku, podobně jako u zámku čimelického, znám není. Ani přesné vročení jeho vzniku. Stavby stejného typu vytvořila škola Fischera z Erlachu. Všechny se vyznačují stejně jako Karlov oválným ústředním sálem, na nějž se symetricky ve čtyřech rozích připojují samostatné věžovité výstupky. Karlov je vlastně miniaturním napodobením - kopií - známého zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Jednopatrová stavba s elipsovitým středním sálem, který byl až dodatečně rozdělen na dvě části, zachovává oválnost i v horních částech okenních rámů.

Zámeček byl pravděpodobně stavěn ve stejné době jako zámek čimelický Karlem Bohuslavem Bissingenem, po němž také nese jméno. Pozdější jméno Gabrielenhof, dané zámku za Wratislavů, se neujalo. Stavební plány zámku se záhadným způsobem zachovaly až v černínském archivu v Jindřichově Hradci. Prostory zámečku bývaly zaplněny nábytkem ve slohu biedermayer, několika kusy lidového nábytku selského a cennými sbírkami porcelánu, zvláště míšeňského. Po roce 1948 bylo vnitřní zařízení převezeno na Orlík a zámek je od těch dob využíván k dětské rekreaci. Zámeček stojí uprostřed rozsáhlé lesní louky, kdysi parkovitě upravené, dnes však již neudržované.

Proti zámku přes cestu byl kolem r. 1780 vystavěn panský velkostatek, nikoli bez architektonického citu a vkusu, místo staršího dřevěného ovčína a několika hospodářských budov, jejichž pozůstatky možno ještě dnes zjistit v líšťanském revíru jižně odtud poblíž lesního okraje proti Cerhonicům. Při zakládání karlovského dvora byl hospodářským poradcem hraběte Vratislava mirotický Kašpar Aleš. Oběma branami dvora je od zámečku možný průhled na západ do krajiny mirotické. Od východního vchodu zámečku pak vede celým karlovským revírem stromová alej.

Zámek Liblice

Zámek nechal v letech 1699-1706 vystavět hrabě Arnošt Josef Pachta z Rájova. Návrh vytvořil Giovanni Battista Alliprandi na základě koncepce od architekta J. B. Fischera z Erlachu, ale vynechal plastické dekorativní prvky. Ve 2. polovině 18. století provedl sochař I. F. Platzer doplnění výzdoby pomocí dětských postaviček a váz umístěných na balkoně a terase. V této době vznikla také výzdoba sally tereny. Další přestavba následovala v 80. letech 18. století, tentokrát zaměřená na hospodářské budovy (tzv. depandance) a prostor služebnictva, které se nacházely v severní části zámku. V 1. polovině 19. století zámek od Pachtů z Rájova odkoupil B. Dejm ze Střítěže, ovšem už v roce 1863 jej vlastnila hraběnka Antonie z Valdštejna, která nechal zámek novorenesančně přestavět. Po její smrti připadl zámek Thun-Hohensteinům. Ve 20. letech 20. století prošel přestavbou zámecký park. V roce 1945 byl zámek zkonfiskován a v roce 1952 jej stát propůjčil ČSAV.

       Zámek Karlova Koruna

Karlova Koruna - k jeho stavbě přizval hrabě František Ferdinand Kinský, vynikající umělce své doby, italského architekta Giovanni Santiniho Aichela a pražského stavitele Františka Maxmiliána Kaňku. Stavba se uskutečnila v letech 1721 -1723. Na počest návštěvy císaře Karla VI. byl zámek pojmenován Karlova Koruna. Zámek nese typické prvky Santiniho osobitosti a geniality.
Ke středovému válci o dvou patrech připojil tři jednopatrová křídla čtvercového půdorysu. V severní části mezi křídla vsunul Santini otevřené schodiště k prvnímu patru, zepředu kryté vyzděným pláštěm se třemi vchody. Dokonalá centrální kompozice je patrná již z umístění zámku do krajiny a to ještě bylo zdůrazněno třemi alejemi ke třem branám parku.
Nedostatek prostorů v zámku vedl ke výstavbě hospodářských budov v jeho okolí - Tereziánský trakt a Lichtensteinský trakt. Na počátku 19. století vystavěl stavitel Koch empírovou oranžerii.
Chlumec a Kinští jsou pevně spjati se slavnou tradicí parforsních honů a chovem koní. Lov zvěře patřil k nejoblíbenějším radovánkám šlechty. Značný význam měl titul nejvyššího lovčího Českého království, jehož majitel se zodpovídal za stavy zvěře na královských panstvích a dohlížel na přípravy štvanic s královskou účastí. V této funkci se často setkáváme se jménem Kinských - neboť chlumecké panství společně s panstvím pardubickým a poděbradským tvořilo obrovské území vhodné pro honitbu.
Po roce 1948 byl zámek v držení Československého státu. A byla zde vybudována expozice Baroko v Čechách, kterou zaštiťovala Národní galerie. V roce 1992 dochází k restitucí a majetek se navrací do rukou původních majitelů - rodině Kinských. Expozice Národní galerie byla nahrazena novou, interiérovou zámeckou expozicí, která se týká dějin rodu Kinských a chovu koní na Chlumci.
Interiérová expozice seznamuje návštěvníky s dějinami rodu Kinských v portrétech a chovem koní Kinských - chlumeckých plaváků.

       Fara Tuklaty

Na místě starší zchátralé fary postavil dnešní stavbu v letech 1729 – 30 zednický mistr Matěj Schlachtner podle projektu neznámého architekta (možná F. M. Kaňky – viz dále). Stavbu financovala majitelka škvoreckého panství Marie Terezie z Lichtenštejna, provdané za savojského knížete Tomáše Emanuela z Carignan. Po roce 1750 byla fara přestavěna, později sloužila jako byty a sídlo obecního úřadu. Dnes je v soukromém vlastnictví.

Původní vzhled památky značně narušily necitlivé úpravy z 2. pol. 20. století, při nichž byla zbořena většina přilehlých hospodářských objektů včetně části jižního traktu hlavní budovy. Architektonicky pozoruhodný objekt je postaven na výjimečném centrálním půdorysu, kde se k osmibokému jádru diagonálně připojují čtyři pravoúhlá křídla o jedné okenní ose. Do prostoru mezi severozápadním a severovýchodním křídlem je vložen vstupní trakt s chodbou a schodišťovou halou. Průčelí je pravidelně rytmizováno pravoúhlými okenními otvory, které rámují profilované šambrány s ušima. Nároží zvýrazňují lizény s pásovou bosáží, fasády horizontálně dělí plochá kordonová římsa a ukončuje výrazně profilovaná římsa korunní.

Architektonickému řešení vnějšku stavby odpovídá i funkční členění interiéru. Do prostoru oktogonálního jádra byla v obou podlažích situována centrální síň, z níž je umožněn vstup jak do schodišťové haly na severní straně, tak do bočních křídel s obytnými místnostmi. Klenuté přízemí sloužilo původně k hospodářským účelům, reprezentační a obytné prostory byly v patře. Centrální síň byla vyzdobena štuky, které se však nedochovaly.

Objekt fary v Tuklatech je díky své neobvyklé architektonické formě unikátem, který nemá v daném prostředí obdoby. Užitou půdorysnou dispozicí zapadá spíše do typu centrálních zámeckých staveb s ústředním sálem, který se v Čechách objevuje od počátku 18. století (např. Liblice, Karlova Koruna v Chlumci n. C. a Veltrusy) pod vlivem tvorby Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Typově se budova fary v Tuklatech blíží stavbě zámku ve Veltrusech, který byl postaven kolem roku 1716 podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky (spíš G.B.Alliprandi). Tento architekt působil i ve službách majitele Tuklat, knížete Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna, proto lze předpokládat, že pro tuto stavbu mohl být použit (i pozměněný) některý ze starších Kaňkových projektů.

V některé literatuře je fara mylně vydávána za zámek (nebo původně postavená jako zámek), pro toto tvrzení však neexistují žádné historické doklady.

Objekt "zámečku" je postaven na centrálním půdorysu ve tvaru ondřejského kříže, kde se k osmibokému jádru diagonálně připojují čtyři pravoúhlá křídla o jedné okenní ose. Do prostoru mezi severozápadním a severovýchodním křídlem je vložen vstupní trakt s chodbou a schodištěm, mezi jihozápadním a jihovýchodním křídlem byla umístěna síňka a prevet.