Míra Trejbal

Vagón, 22.4.2009 

Míro, tak jak to bylo s Tvými otužileckými začátky?

Začal jsem se otužovat 16.9.1971, přesně v ten den. Plaval jsem s otužilci 30 roků a v tom kolektivu mně vždycky bylo velmi dobře. Vždy jsem měl tendenci plavat ve studené vodě, tu jsem měl hodně rád a čím byla studenější, tím víc jsem si vážil toho, že jsem doplaval na žebříky. Pak ale přišly zdravotní potíže, kvůli kterým mi v nemocnici na interně zakázali plavání. Jinak mám uplavané kde co. Plaval jsem několikrát ve Svratce v Brně, třikrát v Macoše, dvakrát z Rujany do Stralsundu.

Největší vzpomínky mám na takovou ostrou plavbu, když jsme byli vylákáni na Slovensko, kde jsme plavali v Dunaji. Byly tam zaměřeny tři tratě: 1600 m napříč přes Dunaj, 1000 m a 100 m podél břehu. Já se Sakařem, Veselým a Zitkem jsme se nechali ukecat a přihlísili jsme se na 1 000 m. Farkaš a Hájková na 100 m. Zitko po vzájemné domluvě plaval rychleji, aby to měl dříve za sebou, protože říkal, že by tam jinak zahynul. Nám se Sakařem a Veselým to trvalo déle a drželi jsme se v houfu s ostatními. Pak jsem plaval V Moravě pod Děvínem, to jsem plaval 500 m, voda byla krásná, pro otužilce ideální kolem 5 stupňů a to se mi líbilo. Já byl vždycky rád, čím studenější voda, tím víc se mi to líbilo a měl jsem pocit, že mi ta zima nevadí. Pak jsem ale začal být dýchavičný a lékaři mi vše zakázali. Tak teď jenom nostalgicky na těch 30 otužileckých let vzpomínám. Chodím sem na vagon jen občas, chodil bych častěji, ale mě mrzí, že nemůžu jít do vody.

Pocházím z Podkrkonoší, tam byly jenom studené řeky. Koupali jsme se v Jizeře a ve vždy studených rybnících. Měl jsem dvě lásky - lyžování a plavání

Čas od času tady slyším něco o žebřících a posrání, jak to bylo?

Když byla voda studená a mnozí lezli z vody dřív, měl jsem takové rčení: ″I kdybych se měl posrat, tak na žebříky musím doplavat.″

Při plavání jsem se držel teorie plavat vždy stejnou trať bez ohledu na teplotu vody.

Ty jsi byl doktorem. Chodili k Tobě otužilci?

Určitě. Já jako doktor jsem dokonce dával razítko Lídě Jelínkové, když šel plavat na La Manche. Já jsem se o otužilce neoficiálně po doktorské stránce staral a kdo se přihlásil k otužilcům, tak šel nejdříve ke mně na vyšetření.

Jak se na Tvé otužilecké aktivity koukali doma?

Moje žena měla na to otužování svérázný názor, říkala, že až na tu hlavu jsme všichni otužilci celkem zdraví.

Já jsem nikdy nebyl na dálkové plavby. Dvakrát jsem ale tenkrát v Německu z Rujany do Stralsundu, to je 3 km, ale proud tam zanáší, tak to bylo mnohem více.

Rád jsem chodil na Mumlavu. Tam bývala voda kolem nuly a mírně pod, to bývalo pěkně jedovaté.

Ty jsi vlastně stál u zrodu oddílu. Jak si na to pamatuješ?

Jarda Danielka a Honza Novák mě přemluvili, že chtějí založit na letišti oddíl Dukla Racek dálkového plavání. Ať jdu s nima do Labe. Tak jsem šel.

″Dej si toho jen kousek, my tam budeme dvacet minut,″ říkali mně. Jenže já to s nima k jejich údivu těch dvacet minut vydržel taky. To bylo v záři 1971 a my tři a ještě nějaký inženýr Bambas, ale ten toho časem nechal, jsme vlastně byli první členové otužilců. Chodívali jsme plavat do Rosic do slepého ramene. To bývalo tvrdé. Než jsem přijel domů, tak jsem necítil ruce na řidítkách na kole a nemohl jsem ani otevřít dveře domů. Převlékali jsme se venku. Třeba pršelo, vlezli jsme do vody, pak se do mokrého oblíkli a jeli domů. Žádný grog, žádný vagon, žádný Vincek. To mě ale bylo mnohem míň.

Vždycky dvakrát či třikrát za rok se tady rád přijdu podívat, protože tu mám spoustu kamarádů a spoustu vzpomínek. Přinese mě to sice smutek do duše, že nemůžu plavat, ale je to vynikající.

Doktor Jarda Danielka, který byl velký propagátor otužování, už sem nechodí. A několik dalších starších členů odešlo úplně - ing. Drobílek, Jarda Hrdina.

Ještě když jsem chodili plavat do Rosic, rozhodli jsme se, že pojedeme v zimě zkusit koupel pod Mumlavským vodopádem. Přijeli jsme tam, skočili do vody, převlíkli na sněhu do suchého a pak rychle pospíchali do Harrachova do hospody. Tak to bylo asi dva roky. Chata u Mumlavy byla v rekonstrukci a nedalo se nikam jít. Další dva tří roky to tam pak bylo podstatně lepší, protože jsme si zamluvili tu chatu u Mumlavy - dalo se tam dobře jíst, napít, dokonce se tam tančilo. Později jsem se přesunuli k Lišákovi. Tam se nás perfektně ujali a tam se jezdí dodnes.

Po pár prvních rocích se nám podařilo sehnat jako klubovnu starý autobus, to byly kruté podmínky. Netopilo se v něm, svítilo se petrolejovou lampou a byla tam nepříjemná zima. Pak se podařilo sehnat vagón díky jednomu z bývalých otužilců. A tím jsme se stali rozmazlovanými otužilci, protože se začalo topit a začalo být zázemí. Nedá se opomenout, že kromě výborných otužilců tu byli a jsou i výborná kamínka Vincek.

Jak jsi sám říkal, dnes nás už navštěvuješ jen občas. Zdraví už nedovolí?

Kdybych to neměl od kolegů doktorů zakázáno, to plavání, tak bych tam strašně rád vlez. Když tady jsem a vidím vás se koupat, je mi hrozně smutno, že nejsem mezi váma. I proto sem raději moc nechodím. Doma si studenou sprchu dám, ale do vody nemohu. Doktorka mi říkala:

″Ať Tě ani nenapadne do té studené vlézt!″ Tak ji poslouchám.