Josef Zitko

 8.4.2009, vagón, voda 10 °C, vzduch 12 °C

Josefe, tak odkdy už plaveš?

Myslíš od kdy umím plavat nebo od kdy plavu ve studené vodě? To první si už nepamatuji, a to druhé od té doby, co jsem se naučil plavat. Opravdu jsem tíhnul ke studené vodě hned od svých plaveckých začátků. Kdykoli jsem se dostal k nějaké pěkné chladné vodě na horách nebo v Tatrách, tak jsem do tý vody vlez. V 70. létech jsem začal i s trochu pravidelným otužováním, postupně jsem si přidával až přišla doba, kdy jsem se chodil koupat od listopadu každý den. To jsem chodil do Chrudimky, kterou mám hned za barákem. Narodil jsem se sice v pardubický p..e.i v tý zdejší porodnici, ale jinak jsem Chrudimák.

Do Chrudimky jsi lezl sám nebo jsi našel v Chrudimi nějaké spřízněné duše?

Sám, jak jinak. Když měla voda pod deset, začal jsem na sobě pozorovat zvláštní projevy a nevěděl jsem, jestli to dělám dobře. Chtěl jsem se proto s někým poradit. Tenkrát jsem si všiml, že na třídě Míru měli pardubičtí otužilci vývěsní skříňku. Tam jsem si našel kontakt na Láďu Drobílka a domluvil jsem se s nim na konkrétní návštěvě jejich areálu. To bylo ještě na Arose. Přišel jsem asi půl hodiny před domluvenou schůzkou a čekal, kdy se objeví první otužilci. Asi po čtvrt hodině přijela nějaká postava na kole, měla červený nos, nevím jestli ze zimy nebo z vína, a jmenovala se Drobílek. Asi po pěti minutách se objevila další postava, tentokrát měla u nosu oprať. To byl Zdeněk Vymětal.

"Asi bude lepší to zabalit a jít se otužovat sám, jestli všichni vypadají takhle," říkal jsem si. Ale přihlásil jsem se 1.4.1980 jsem se oficiálně stal otužilcem. Ten den byl pro mě významný i proto, že jsem ze dne na den přestal s kouřením, i když jsem byl do té doby velmi silný kuřák. Místní lékaři, to jest Danielka a Trejbal, mně řekli:

"Nikotin stahuje cévy a ty je potřebuješ ve vodě roztáhnout. Tak s tím kouřením přestaň." A já poslechl.

Pamatuješ na své první soutěže? Kde to bylo?

Měl jsem tu kliku, že v roce 1980 jsem měl možnost zúčastnit se zimního plavání ve Vltavě, kde jsem dokonce zastihl živýho a plavajícího Oldřicha Lišku, který tohle všechno po Nikodémovi založil. To bylo naposled, co se dal Liška vidět, zanedlouho myslím zemřel.

Předtím v listopadu 79 jsem se účastnil i soutěže v Hradci Králové, přestože jsem nebyl v žádném oddíle. Byl na návštěvě u svých příbuzných v Hradci a zrovna tam probíhalo otužilecké vystoupení. Šel jsem se tam podívat a říkám organizátorům: "Mohl bych si s váma zaplavat? Nejsem ale nikde organizovaný."

"Ale jo," oni na to. "Ale necháme tě plavat jen stovku." Za toto vystoupení jsem obdržel svůj první otužilecký diplom v životě, který mi udělal nesmírnou radost a všude jsem se s ním chlubil. Dodnes ho mám na čestném místě.

Byly nějaké soutěže i v cizině?

Během svého působení u otužilců jsem se zúčastnil i plavecké akce v Německu, to se plavalo z Rujany do Stralsundu, cca 3 km přes mořskou úžinu. Bylo to někdy začátkem května a moře mělo kolem 3 stupňů. Bylo to hodně rozfoukané a plavalo nás několik stovek. Pořádal to německý červený kříž. My jsme tenkrát byli z Pardubic jediní cizí státní příslušníci. Pořadatelé vydali pokyn, že kdo bude podchlazen nebo se nebude cítit tak zvedne ruku a záchranná loď ho vytáhne. Během první poloviny se o vytažení přihlásilo asi 30 plavců, všechno Němci. My jsme to zdárně přeplavali. V cíli ke každému běžel borec s dekou, ke každému jeden. Mě tenkrát doprovázel Petr Veselý a na břehu byly pro nás připraveny stánky, kde nalévali horký čaj. Každý byl poměrně promrzlý a vzpomínám si, že ten co čaj naléval měl vedle sebe postavený kelímek s pivem. Petr místo čaje bafnul ten kelímek piva a na ex ho do sebe hodil. Ten chudák od čaje byl v šoku, protože tohleto nečekal.

Každý rád vzpomíná na Mumlavu. Co ty?

Mumlava se mi líbila. To zavedl Hrdina, ale objevil Danielka. Věděl o tom vodopádu, že se tam dá koupat a že to není pásmo ochrany pitné vody. Na té první akci na Mumlavě nás bylo 7. Byl na to vyroben speciální diplom, jehož autorem byl Honza Matýsek mladší. Jednou jsem tam dostal diplom a aby se mi nepoškodil, dal jsem si ho do tašky k Pepkovi Starému. Když jsme jeli domů, všiml jsem si, že Pepek celou cestu do té tašky zvracel. Takže ten diplom byl totálně pokřtěný. On pak nesměl na Mumlavu jezdit, Alena jeho žena mu to zakázala. Dodnes těch Mumlav bylo hodně a já jsem nejen na nich ale i tady poznal fůru převážně perfektních lidí. Z každého plavání jdu domů hodně mladší. Vždyť já jsem ročník 36.

Teď jsi tady jediný Chrudimák, chodilo vás někdy víc?

Sem do Pardubic chodilo několik Chrudimáků, už zmíněný Pepek Starý s ženou, ta byla doktorka a vždycky šla v kožichu skoro až do vody. S těma Starýma jsme dělali různé akce typu přeplavat rozvodněnou Chrudimku přes celou Chrudim. Když je normální stav, tak je tam vody jen po kolena, ale tenkrát byla hladina jen pár centimetrů pod mostem. Dneska by to bylo asi složitý, policajti by tě sebrali, že děláš špatný příklad dětem. Ono to asi nebylo moc dobrý, protože v té řece bylo plno harampádí a hrozilo zranění.

Za celý tý roky od se mi nepodařilo podchytit v Chrudimi prakticky nikoho. Proto se tam taky nerad chodím koupat, připadám si jako exot. Každý na tebe hned začne pokřikovat, když vlezeš v zimě do vody. Chodím proto kolem oběda, když předpokládám, že lidi jsou u žlabu a nekoukaj na tebe.

Někdo z rodiny je nebo byl taky podobně postižený?

Z rodiny jsem zlákal k otužování bratra, který je o 18 let mladší. Dvě sezony se mnou chodil plavat a je i řádně pokřtěn na Mumlavě. On se dnes věnuje spíš běhání. Otužovat se se mnou chodil někdy kolem roku 1985.

Pokud vím, tak rád chodíš po horách a máš i první výkonnostní horolezeckou třídu.

Já jsem stavař. Vždycky když někam jedu, i na dovolenou v zimě, mojí první starost je, kde mají dobrou vodu na koupání. Například s turistama, když jsme byli týden na Antýglu, tak jsem byl rád, že hned vedle teče voda, do které můžu každé ráno vlézt. Pochopitelně když se jelo s horolezcema do Tater, tak koupání v plese bylo samozřejmostí.

Horelezil jsem rád. Měl jsem první výkonnostní třídu, ale po svatbě jsem začal stavět bytovku a na pět až šest let jsem totálně vypustil. A bylo po horolezectví.

Tys nám tady ukazoval svou poměrně bohatou sbírku otužileckých relikvií a mezi nima jsem zahlídl i nějaký časopis. Co to bylo?

Pardubický oddíl kdysi vydával dokonce svůj časopis, jenže jak zjišťuji, nikdo si už na to nepamatuje. V redakční radě byla Božena Houfová a ani ona neví, že něco takového existovalo.

Ještě k mému plavání a soutěžím. Já neumím plavat kraul, plavu jen prsa, tak jsem na dálkové plavání nejezdil, to bych se neuplatnil. Ale rád jsem dělával doprovod na lodi. Jednou byl na Seči Kroufkův memoriál. Nevím už, v kterém roce to bylo, ale pamatuji, že foukal hrozně silný vítr a na přehradě byly velikánské vlny. Mirek Matěna a já jsme doprovázeli jeho syna Petra a on na ten doprovod sehnal otevřenou laminátovou keňu, kterou si vyrobil na koleně nějaký Franta Řezníček, vodák a horolezec. Já seděl na háčku, on vzadu a doprovázeli jsme Petra. Aby ta loď byla stabilnější, přivlekl Mirek obrovský balvan, úplně se pod ním prohejbal, a dal ho na dno lodě. V těch vlnách jsem cítil, že jedeme vyloženě do záhuby. Asi 50 m od břehu na mě najednou zařval: ″Jedeme ke břehu, makej!″ a jak zabral pádlem a otočil loď napříč vlnám … Vodákům je už jasné, co muselo následovat. Já byl oblíknutý v teplákách a měl jsem s sebou tašku s věcma a tu jsem si k lodi přivázal papírovým provázkem. Po tom jeho manévru vidím, jak letím prostorem a dopadám do vody, neviděl jsem ani loď.

″Drž se té lodě!″ řvu na Mirka, ale ona tam už žádná loď nebyla. Moje taška byla taky pryč, ale po určité chvíli se naštěstí najednou objevila na hladině, asi se utrhla. Tu loď už nikdy nenašli. Míra se domlouval s potápěčemi, že se po ní podívají, ale nějak se k tomu už pak nedostali.

Ještě si vzpomínám na Lídu Jelínkovou, tý jsme neměli šanci s lodí stačit. Plavala jak torpédo, nádherný styl, nádherná rychlost.

Za ty roky, co sem docházíš, se tady už asi vystřídalo dost lidí ...

Během těch let spousta lidí přišlo, spousta odešlo. Zůstalo tu několik starých padrů. Starší než já, teda služebně, je snad Lída Novotná a Honza Matýsek. Zapomněl jsem na někoho?

Zajímavé je, že bylo fajn, že jsme se zúčastňovali velkého množství akcí různých oddílu, navzájem jsme se znali a bylo to příjemné. Teď se v podstatě nejezdí a to mi poměrně chybí. Jezdil celý autobus do Chocně, do Brna ... Teď se s ostatními oddíly setkáváme málo a jsme od nich nějak odtržení.

Rád jsem jezdil plavat do Prahy. Plavání v Praze chce taktiku. Když jsem tam plaval poprvé, dostal jsem se do proudu, který mě unášel a musel jsem tvrdě makat, abych se nedostal jinam. Já se tenkrát nadřel jako kůň a měl jsem dojem, že budu první, koho vytáhnou na loď. Ale rval jsem to a doplaval. Doma večer mě to pak roztřáslo a dostal jsem horečku. Avšak přežil, jak jinak. Příští rok jsem na to už vyzrál, v zákrytu ostrova jsem si nadplaval a nechal se pak proudem snést k bójce u střeleckého ostrova.

Jednou bylo vystoupení na Žofíně a tenkrát tam byl nějaký Jiří Pokrovskij, který celý rok chodil v kraťasech. Novináři s ním chtěli co by s osobností udělat rozhovor. Problém byl, že on měl na prsou velký kříž, který pořád nosil. No a oni ho požádali, aby si na ten rozhovor ten kříž sundal. Tos' měl slyšet, jak s nima zamet. Prý ať jdou všichni pryč a do hajzlu a že co on nosí na krku, po tom nikomu nic není. Z dnešního podhledu to byl vlastně bezdomovec.

A víc už nechtěl Josef povídat. ″Musím na vlak, tak ahoj!″