Lída Novotná

18.2.2009, vagón, voda +2 °C, vzduch 0 °C

Lído, tak jaké byly tvé začátky?

Hele, tyhle fotky jsem měla ještě přidat do své kroniky. A na tyhle jsem se vyprdla. Hele, tady je Hrdina, to je fotka z doby, kdy na tom již byl dost špatně. A tady je Papák, taky už v trochu horší kondici. Tohle je ....

Lído, ptám se, jaké byly tvoje začátky!

Jiřinko, vidíš, tohle je z toho roku, jak byly ty povodně. Byly jsme tenkrát s Jaroušem (manžel) v létě v Krkonoších. Celá republika plavala a tam taky bylo vody až až. Shodou okolností jsme se byli podívat i na Mumlavu, tak jsem si udělala fotku našeho vodopádu, kam se jezdíme v zimě křtít. No, nechtěla bych tam spadnout. To je vody, co? A tady je taky Mumlava, ale v zimě. To s náma byli tenkrát Brňáci. Vždycky jsme někoho brali s sebou. Hele, tady vidíš mladého kominíka. A námořník, Trejbal, Blanka Kožená, Bažantová z Mětic, Dana Neskusilová. Bažantová tady měla bráchu. Tohle je taky dobrá fotka: to byla pěkně krutá zima a my museli sekat led. Kolem mola byl vysekaný jen takový bazén a v tom jsme se koupali. To je leden 85 a molo před Arosou ...

Lído, tak potřetí, jaké byly tvoje začátky?

Počkej! Ukazuju fotky. Hele, koukej, já a Jarouš. Ale to je pěkně blbá fotka, tady vypadáme jak dva největší opilci, Jarouš rovnou z láhve. A tady jsem s Liškou. Řekni, komu se poštěstí, mít fotografii s Liškou. Ta je taky dobrá, to jsem s Venclovským, když byl tady v Pardubicích, dokonce s jeho vlastnoručním věnováním na rubu. No a tady mě křtili v třiaosmdesátém na Mumlavě ...

Mám takový dojem, že dneska těch otázek moc nepadne. Lída s sebou přinesla svoji kroniku a nutno podotknout, že obsahuje skutečně poklady. Všichni jí nakukují přes rameno a debatují nad fotkami z prehistorie pardubického otužileckého oddílu. A Lída vesele a zasvěceně komentuje jednu fotku za druhou. Pak ještě diplomy ze soutěží, dokonce vytáhne i dopis od Františka Venclovského. Ale text přečte jen zběžně a nechce, abych to přepsal a přidal k jejímu vypravování. Po dlouhé době, kdy je zvědavost všech ukojena, všechny fotky prošly rukama všech přítomných a diplomy jsou uložené zpátky ve svých složkách, Lída obrátí pozornost i na mě a konečně odpovídá i na otázku položenou již před hezkou řádkou minut.

Začátky? Promiň, to víš, já ještě nejsem sklerotická, takže jsem si to všechno musela připomenout tady z toho alba.

Počkej, říkáš že nejsi sklerotická a přitom si to musíš připomenout z alba. To jsem nějak mimo.

Protože kdo je sklerotický, pamatuje si, co bylo před desítkami let, ale neví, kam si před chvíli položil brýle. A protože já nejsem sklerotická, vím, kam jsem si dala brýle, ale nepamatuji si, co bylo počátkem sedmdesátých let. Teď už to ale vím. A proto ti můžu říct, že jsem tady do oddílu přišla v roce 1973, vlastně dva roky po jeho založení.

A ještě mi řekni, že tě přivedl kominík, jako většinu těch, co jsem zatím zpovídal.

No a kdo jiný. To víš, že kominík. Já jsem tenkrát dělala v hospodě v Trnové, v Budvarce. A on tam chodil na jídlo a na pivo a nějak přišla řeč na otužování. V tom roce, co jsem začala, tady byl z dnešních už jen Honza Matýsek, Zbyněk Bečka a Jarda Danielka. Chodila jsem tady dva roky, to jsem ještě ani nebyla vdaná. Pak jsem ale poznala Jarouše, vzali jsme se, přišly děti, začali jsme stavět ...

Ty bydlíš v Mikulovicích, tam ses narodila?

Ne, já jsem rodilá Pardubačka, z Dukly. Ale v Mikulovicích jsme postavili barák. Já, holka z města a na vesnici. Ale zvykla jsem si a dnes je tam fajn. Takže manželství, děti, Mikulovice, dodělávala jsem školu - nějak najednou nebyl čas na otužování. Z Mikulovic to bylo i trochu z ruky, prostě jsem na pár let vypustila a znovu se vrátila až v osmdesátém druhém. Mezitím jsem se ale sem občas přišla podívat a nevynechala jsem žádné vystoupení po Novém roce na Labi. Vzala jsem děti do kočáru a šli jsme. Pokecala jsem se známýma co a jak, no prostě stejně, jako to vidíš na vystoupení dneska. Vždycky je mezi diváky plno bývalých otužilců, co si přijdou zavzpomínat a popovídat. Od toho druhého začátku už chodím pravidelně. Navíc pracuji vlastně za rohem, tak to je kousek a paráda.

Manžel se pak taky začal otužovat, ale dneska se ukáže jen jako tvůj osobní šofér nebo pomáhá při různých akcích. Proč toho nechal?

On celý den makal v průvanu a říkal, že mu to k otužování stačí. Plaval myslím tři roky. Koukej, tady máme spolu péefku z roku 1987. My jsem měli doma takovou obytnou Avii, a s tou jsme s Jaroušem jezdili třeba do Mělic, když byla soutěž dálkových plavců, a my tam dělali s Avií zázemí. Ohřívali jsme buřty, dávali občerstvení. S tou Avií jsme jezdili třeba i v zimě na soutěže. Kluci hráli vzadu mariáš a vždycky pak na to vzpomínali.

Říkáš soutěž dálkových plavců. Ty jsi taky plavala tyhle štreky?

Ne, nikdy. Ale často jsem to pomáhala organizovat. Třeba na Seči jsme rozdávali čepičky, zajišťovali občerstvení. Na na zimní soutěže jsem však jezdila. Největší pohoda byla vždy v Chocni, tam to bylo fajn v tom parku. Jednou jsme se tam oblékali v nějaké škole, hodněkrát v sokolovně. Dvakrát jsem byla plavat i v Praze, to se tenkrát z těch soutěží vysílaly dokonce přímé přenosy v televizi a sledovalo to hodně lidí. Dnes už to asi není atraktivní a v televizi na to nenarazíš. Tenkrát byl syn ještě malý a když jsem byla v té Praze, seděl u televize s babičkou. A shodou okolností, když kamery zabíraly plavce, jak sestupujou u Národního do vody, tak mě zabraly taky. A kluk u televize volal: "Mami, mami! Proč mi maminka neodpovídá, ona mě neslyší." A hrozně prý se rozbrečel.

Ty jsi tam ukazovala jednu fotku s Venclovským i s věnováním. Váže se k tomu nějaká historka?

Historka snad ani ne. My jme tady byly takové upovídané organizátorky a byla s náma asi sranda. Tak jsem se s ním nějak dala jednou do řeči a on mi věnoval tu fotku. Dokonce pak napsal ještě i nějaký dopis a přál mi otužilecké úspěchy. Oni byli s Novákem takoví trochu svérázní. Oba to byli vojáci a měli na povel slavnostní nástupy před vstupem do vody. Na to jejich "Otužilci pozor! Zimní vodě třikrát nazdar!" se nedá zapomenout. Venclovský si ten svůj nástup vždycky předem pečlivě odkrokoval, aby mu jeho příchod přesně vyšel. V tom byl pedant a byl na něj zajímavý pohled, když tady krokoval na prázdném place a hledal optimální krokové variace. A pedant byl i na svou dceru. Ona jednou někde plavala a skončila druhá. Venclovský jí běžel pogratulovat, jenže dcera před ním utíkala pryč. Pak z ní vylezlo, že měla strach, že jí chce vynadat, že je jenom druhá.

Pamětníci prvopočátků vždycky uváděli, že tady býval otužilecký dril. Jak na to vzpomínáš ty?

Někdo možná říká, že tady byl dril, ale já se tady cítila fajn. Byla tu perfektní parta a i když jsem se pak nějakou dobu aktivně neotužovala, věděla jsem, že tady můžu kdykoliv přijít a budu vítána. V té době tady chodila třeba Božka, která byla učitelkou, a říkala: "To plavání mě drží nad vodou. Já si tady vždycky aspoň propláchnu mozek od těch učitelských starostí a schůzování." Opravdu perfektní parta, směska lidí, kdy nikdo ze sebe nedělal nic extra, ať už byl doktor nebo dělník, ať byl ve straně nebo ne. Jednu dobu tady byly slovní přestřelky mezi komunisty a nekomunisty, ale většinou spíš v nadnesené formě. Pak se přijalo pravidlo, že politika a náboženství mají do vagónu vstup zakázán a tyhle debaty přestaly. Ráda vzpomínám na starého Matese, to byl takový správný pozitivní člověk.

Tak na závěr nějaké to moudro a co ti otužování dalo a vzalo.

Různé nemoci, ať už virové či ne, člověk chytne vždycky. Ale je fakt, že to má daleko lehčí průběh. Já jsem denně mezi dvě stě studenty a neotužovat se, tak jsem nemocná pořád.