Přemysl Šulc

11.2.2009, vagón, voda +3 °C, vzduch -1 °C

Přemku, podle stáří fotek vidím, že taky již nějakou tu sezónu pamatuješ. Která byla ta tvoje první?

To bylo v roce 1987. Nebo snad 1988? Pracoval jsem tenkrát v autoservisu v Černé za Bory a se mnou tam dělal nějaký Jirka Šmahel a Karel Tajovský, kteří se věnovali otužování. Karel tam dělal soustružníka a Jirka mistra na opravě škodovek. Oba věděli, že rád plavu a často mě lákali, abych se k nim přidal. Já jsem to s otužováním zkoušel už v patnácti. Bydlel jsem tehdy na Slovensku v Žilině a chodil se v létě koupat na Kysucu. Léto pomalu končilo, ale mě to pořád táhlo k vodě zaplavat si těch svých zhruba sto metrů po proudu. Vydržel jsem to praktikovat ještě další měsíc. Jenže pak mi začaly rachtat kyčelní a ramenní klouby, začalo mi tam chrastit, a tak jsem s otužováním přestal.

Jak ses dostal na Slovensko? Pocházíš odtamtud?

To ne. Táta byl za Čepičky štábní kapitán a převeleli ho na Slovensko. V Žilině jsme byli jedenáct let. To moje otužování v patnácti byla ukázka, jak se to nemá dělat. Chodil jsem se koupat každý den, bez rozcvičky, bez zahřátí předem. Odplaval jsem si to své, sedl na kolo a jel domů. Když jsem o těch svých otužileckých zkušenostech vykládal oněm zmíněným kolegům v práci, říkali: "To je blbost, trénovat se má jen dvakrát týdně, aby se organizmus stačil zregenerovat. A předtím se musíš rozcvičit".

V té době, když jsme to zrovna probírali, se konaly závody na Seči. Sedl jsem tedy do svého trabantu a udělal si tam výlet. Myslím, že to bylo nějaké mistrovství republiky. Přijedu tam, zevluju kolem a vidím na lavičce sedět někoho, kdo k nim evidentně patřil. Byl to Vašek Burián. Tenkrát jsem ho ještě neznal. Povídám: "Jaký to je, plavat tolik kilometrů?"

"To zvládne každý. Je to jen vytrvalost a vůle," on na to.

"Mám kamarádku, a ta by to chtěla zkusit. Nevzali byste jí mezi sebe?"

"Kamarádky bereme rádi. Ať přijde v Pardubicích k nám na vagón." A vysvětlil mi, kam se chodí otužilci v Pardubicích koupat.

"Já bych to taky rád zkusil. Jenže mám strach o klouby. Kdysi jsem s otužováním trochu koketoval, ale od té doby mě klouby chrastí a nemám odvahu je znova máchat ve studené vodě."

"Kloubům to určitě vadit nebude," na to Vašek. Vyrazilo mi to trochu dech. Já se bojím klouby zchladit a on mi doporučí otužování jako prevenci proti artróze a revmatismu. Slovo dalo slovo. Svěřil jsem se mu, že rád plavu, že mě to přitahuje, a že to tedy zkusím. Chodil jsem pak za nimi na vagón, ale nějakou dobu jsem se jen díval. Pokaždé mi Hrdina říkal: "Zkuste to. Dávejte si doma nejdříve vlažnou, pak studenou, a uvidíte, že to půjde." Tak jsem to tak začal praktikoval, až jsem vydržel asi 1,5 minuty pod studenou.

Jak hodně ti ty klouby chrastili, když jsi s otužováním začal?

Tenkrát, když jsem začínal, to byla sezóna 1988/89, nás trénoval Michal Štěrba. Já jsem ale poměrně rychle zase přestal, nějak mě braly ledviny, bolelo mě v zádech .... Svěřil jsem se Michalovi a on mi doporučil, ať to nelámu přes koleno a raději nějakou dobu vypustím. Nejlépe ať zimu vynechám a začnu znovu brzo na jaře. Tak jsem ho poslechl, dal si pohov a přišel na jaře. Vzduch už byl příjemnější, voda taky a problémy mi odezněly.

Doporučovali mi ze začátku pro první sezónu plavat v zimě jen stovky a teprve další sezónu dvěstěpadesátky. Přes všechny problémy, co jsem měl, jsem se vytvrdil a zvládnul to. Žádné potíže jsem nepociťoval. Akorát když přišly soutěže a neměli tam žádného Vincka, tak to bylo krušnější, protože se nebylo kde pořádně prohřát. Navíc u těch soutěží byly dlouhé nástupy a čekání, než se vlezlo do vody. To jsem pak na svých zádech cítil.

První rok jsem tenkrát potkal tady v Pardubicích na soutěži Venclovského a on mi povídal: "Když chceš a budeš pravidelně trénovat, tak si tělo zvykne." A měl pravdu. To samé říká i doktor Nicek, že to chce pravidelnost. To je pro tento sport nejdůležitější. Jednou jsem se s Nickem bavil a říkám mu, že v létě hodně plavu. "To je dobrý, čím víc v létě naplaveš, tím lepší máš přípravu pro zimu. Tělo si na to navykne a v zimě to pak není tak hrozné."

Říkal jsi, že vás trénoval Michal. Znamená to, že ses dal k dálkoplavcům nebo jsi zůstal jen u otužování?

Dal jsem se na dálkové plavání. Ale nezapomeň, že jsem začínal poměrně pozdě. Psal se rok 1989 a já jsem se narodil šestnáctého května v sedmačtyřicátém. Mou oblíbenou tratí byla pětka. Vlastně musela být, na delší mě nechtěli pustit. Hrdina mi vždycky říkal: "Když budeš plavat dobře pětku, tak to stačí a je to ideální."

To kvůli tomu, že jsem byl už starý chlap. Nutili mě plavat kraul, že dálkoví plavci jinak neplavou. Tak já ho celé léto dřel a piloval, ale v zimě ve studené jsem zůstal u prsou. I u těch dálkových plaveb jsem občas používal prsa, protože jsem je měl rychlejší. Pamatuji, že jednu pětku v Brně jsem celou odplaval prsama. Je fakt, že postupem času jsem si kraula zdokonalil a časem pak už jím odplaval většinu tratě.

Když mi bylo kolem padesáti, říkám jednou Tomáši Neterdovi, to byl trenér dálkoplavců: "Tomáši, teď na Seči na memoriálu Miroslava Kroufka bych chtěl zkusit desítku, co ty na to?"

Tomáš se zamyslel a pak povídá: "Tak fajn, pustím tě na trať hodinu před ostatníma."

A taky že jo. První kolo bylo kolem ostrova až k židovskému hřbitovu, pak se to točilo zpět. Když jsem byl na úrovni ostrova, tak už jsem potkával profíky, co startovali hodinu po mě. Po prvním kole jsem požádal rozhodčího Pryla, aby mě nakrmil. Měl jsem s sebou štrúdly od maminky. Nakrmil mě a já se vydal do kola druhého. Byli jsme tam tenkrát jen dva veteráni, kteří tu desítku plavali. Všichni už byli dávno v cíli, když jsem doplaval. Měl jsem to za 5 hodin a 6 minut. Meterda říká: "Seš dobrej, seš king."

Pak mně představil první ženě, to byla Radka Nechmačová, a prvnímu muži. Jmenoval se Vítek, ale křestní jsem zapomněl Taky oni mi gratulovali a já byl rád. Jak už jsem říkal, tu desítku jsme plavali jen dva veteráni a já skončil na vynikajícím druhém místě! První byl ten Brňák - Michal Vymazal.

To dálkové plavání pro mě zas až tak ideální nebylo, protože jsem trpěl alergií na vodní řasy. Trénoval jsem dvakrát týdně na písáku 2-3 hodiny a pak měl vždycky nos jak bambuli a totálně ucpaný. Nejdříve se spustila senná rýma, pak se zatáhla sliznice a já ani nemohl spát. Později jsem na to vyzrál a kupoval jsem si Sanorin. Nebylo to ale ještě úplně ono, hodně to dráždilo. Až mi alergolog Sýkora poradil, ať si ten Sanorin ředím destilovanou vodou. To se mi osvědčilo.

Kdy jsi s tím dálkoplavectvím skončil?

Naposledy jsem plaval v roce 1999, od té doby se už jenom otužuji a plavu si, jak mi to vyhovuje. Měl jsem tenkrát jiný starosti a na plavání nebyl čas. To otužování je dobrý, ale odsud až posud. Teď už si v Labi dávám jen to své kolečko, už žádné žebříky.