4.2.2009, vagón, voda +5 °C, vzduch +2 °C

Miloši, tradiční otázka: Jak jsi začínal?

To bylo v roce 1995. Začal jsem díky jednomu našemu bývalému otužilci - Vašek Horký se jmenoval. Byl tenkrát mým kolegou v práci a začal chodit sem do oddílu asi dva roky přede mnou. Později měl nějaký zdravotní problém, pořád ho svědila kůže a domníval se, že chytl nějaký ekzém z Labské vody. To ještě nebývala tak čistá, jako dneska. Jenže potom se ukázalo, že to není ekzém z vody, ale problém s játry. Nakonec to u něj skončilo transplantací jater.
Takže díky němu jsem začal. Znali jsme se už z Tesly, kde jsem kdysi dělal v oboru technické kybernetiky, tak se tenkrát říkalo všemu, co nějak souviselo s počítači. Dělal jsem v budově C7, ve vývoji.

Tam se dělala Tamara, Věra a všechny ty úžasné české radary. Taky ses na tom podílel?

Ne, na Tamaře jsem nedělal, ale bylo to hned vedle.
Zpátky k tomu otužování, jak jsem řekl, zlákal mě Vašek Horký. To bylo koncem září a já jsem nevěřil, že to vydržím přes zimu do dalšího roku.
"Určitě vydržíš," říkal mi Vašek. "To je pořád stejný. Pokud budeš chodit pravidelně, ani nepoznáš, že se voda ochlazuje."
No a později jsem mu musel dát za pravdu. Opravdu, když se chodí dvakrát týdně, tělo si zvykne. Najednou je Nový rok, voda má jeden stupeň a ty jsi pořád v ní. Shodou okolností tenhle první rok byl asi nejtvrdší, co tady pamatuju. Celou zimu byl sníh, pořád mrzlo, neustále jsme prosekávali led. Bylo to hned od ledna v devadesátém šestém.

Jiřinka: Miloši, mám dojem, že ten led jsme sekali až o rok později.

To je fakt, s tím ledem to bylo asi až další rok. Stejně mám ale dojem, že nejkrutější zima byla hned ta první. Jestli si to dobře pamatuji, tak od listopadu až do března jsme sem pořád jezdili po ledu a sněhu.
Já jsem k otužilcům inklinoval už kdysi dávno, ještě než jsem se nechal zlákat. Bydlel jsem tenkrát kousek za Pardubicemi, v Dřítči. Labe jsem měl kousek od domu a chodil jsem třeba plavat až do listopadu. Jednou, to bylo zrovna na výročí VŘSR (pro mladší: Velká Říjnová Socialistická Revoluce), jsem si šel zase zaplavat do Labe. Svítilo slunce a bylo celkem pěkně. Skočil jsem po hlavě do Labe, nějakou chvíli se tam rochnil a pak vylezl ven. Stála tam nějaká paní a povídá:
"Vy jste mi teda dal!"
"Jak dal? Co se děje?" nechápal jsem.
"Já si myslela, že se chcete utopit. V listopadu skákat do vody, kdo to kdy viděl? Už jsem chtěla volat esenbé (pro mladší: Sbor Národní Bezpečnosti)."
Vlastně mám štěstí, že tehdy ještě nebyly mobily. Mít ho ta ženská po ruce, tak než vylezu z vody, už tam jsou a horko těžko vysvětluju, co na oslavy VŘSR pohledávám ve vodě. Jestli to není nějaká provokace.

Na otužilecké soutěže jsi jezdil?

Hned první rok jsme jeli na Mumlavu, v tý době jsme jezdili v lednu. Neměl jsem moc odvahu tam jet, měl jsem z toho celkem strach. Podle toho, co ostatní vyprávěli, že to je zamrzlé, voda nula, klouže to po ledu a podobně jsem do toho opravdu moc chuť neměl. Říkám Danielkovi: "Jardo, já asi nepojedu, to nezvládnu".
"Jak nezvládneš? Neboj, zima ti nebude." Pak se zamyslel a dodal: "A když jo, tak si vlezeš do závěje a to tě ohřeje."
Tím bylo rozhodnuto, já jel, zvládnul to a byl pokřtěn.
Dřív jsme jezdili dost často na různé otužilecké štace po celé republice, s dneškem se to nedá srovnat. To se jezdilo několikrát za sezonu. Největší dojem na mě dělala Macocha, Mumlava a Znojmo - to byly tři takové mé osobní vrcholy. Ve Znojmu se plavalo na Dyji a vždy to bylo spojeno s návštěvou sklípku. Tenkrát tam byl předsedou Ruda Řezanina, on už zemřel. Jeho manželka Zdena chodila do oddílu tady k nám v Pardubicích. Pak se za ním přestěhovala do Znojma. No a po tom plavání v Dyji byla vždy návštěva sklípku. Zdena měla dceru Lenku, ta je dneska manželkou Michala Štěrby. Vidíš, jak je to všechno propletené. Teď bohužel už nejezdíme. Ostatní oddíly nám to vyčítají, že oni k nám jezdí a my k nim ne. Jednou v Praze jsme plavali u Národního a proti nám šel Nicek:
"Á, pardubáci! Proč k nám nejezdíte, když my k vám ano?"
Pak si vzpomínám na Bratislavu. Tam jsem byl asi dvakrát nebo třikrát, nevím, a zažil jsem tam z mého otužileckýho hlediska vůbec nejtvrdší plavání. Sice nebyl mráz, teplota příjemná kolem 6 °C, ale ten vítr. Tam se plave 910 m, říkají tomu kilometr, a pak 1600 m. Já jsem plaval ten jejich kilometr a než nás pustili do vody, měli jsme počkat na ty z šestnáctistovky a připojit se k nim. Jenže zrovna připlul nějaký rakouský parník a začal se tam motat dokola, nevím proč. To trvalo víc než půl hodiny. My stáli na břehu již vysvlečení a v tom větru koukali na motající se parník a nesměli do vody. Když parník konečně odjel, teprve pak nás do vody pustili. Byl jsem tak zmrzlý, že se mi ta voda zdála příjemně vlažná, i když měla asi jen dva stupně. Čekal jsem, jestli to neodstonám, ale naštěstí z toho nebylo nic. Ani mě nebolelo v krku.

Ty s Láďou Netušilem vlastníte tenhle pozemek. Jak k tomu došlo?

Jsem s Láďou spolumajitel pozemku. Hrozilo, že celý pozemek, kde jsme tenkrát měli vagón a který patřil Synthesii, prodají. Pozemek, kde jsme nyní, patřil nějaké paní, ne Synthesii. Tak jsme se s Láďou dohodli, že ho koupíme. Dali jsme každý 55 tisíc a koupili to. Pak jsme sem hned přesunuli i vagón, jestli se nepletu, bylo to v roce 2003.
Já mám teď před sebou problém, jak to s tím pozemkem udělat. Nikdo z nás tu navěky nejsme a já to musím u sebe nějak po právní stránce vyřešit, aby mohl oddíl tady na tom pozemku fungovat navěky. Chci, aby tady oddíl byl a něco s tím musím udělat. Ještě nevím jak, pořád o tom přemýšlím.

Ještě nějaké vzpomínky na samotné začátky?

Ve stejné době, kdy jsem začal já, se mnou přišla Jiřinka. Mám dojem, že jsme se tady dokonce oba dva poprvé objevili ve stejný den. Tréninkový dril, o kterém tady občas někdo vypráví, jsem už nezažil. To už Jarda Danielka ani neplaval na žebříky, dával jsem si zabrat víc než on. On často říkal, že si nebude ničit termoregulaci. To byla jeho oblíbená průpovídka. Ale Trejbal, ten ještě plaval o ostošest. Ten měl zase oblíbenou průpovídku:
"I kdybych se měl posrat, tak na žebříky doplavu."

Jsi jeden z mála, který tady vždy ve středu pravidelně vydrží až do zavíračky. Jak ta tradice "hodování" tady vznikla?

Tady se dříve nepilo ani nejedlo. Vždycky ve středu jsme po plavání chodili do hospody Na Richtě, později jsme začali chodit do vinárny na Cihelně, ta tam byla v takovém malém domečku před panelákem. Později se přestěhovali do Pernštýnské ulice, je tam dodnes, jmenuje se U Schwarzů. Na tu Cihelnu jsme pár let chodili, ale pak někdo navrhl, že proč pít ve vinárně a utrácet tam peníze, když tady je tak krásně teplo a útulno a my místo toho sedneme na kolo a jedem do vinárny. Proč si nedat něco tady. A tak to začalo. Vždycky se něco přinese, posedí, pojí, popije, někdo vydrží déle, někdo jde domů dřív. Jarda Papák do té vinárny ke Schwarzům chodí dodnes, já tam občas zavítám taky. Jak jsem říkal, dřív tady Jarda Hrdina pití zakazoval. Jen když měl někdo narozeniny, tak se mu připilo na zdraví rumem, to bylo povolené. Teď si tady po plavání dáme grog na zahřátí a je nám dobře. Občas něco grilujeme a každou středu vždycky uchystáme něco drobného k zakousnutí. Já mám hrozně rád Standovy halušky. Oddíl drží pohromadě halušky a Vincek. A ještě cikánský řízek od Jiřinky je výborný. O tom ale bude mluvit určitě i někdo jiný.

Tebe si tady každý teď dobírá kvůli tvému očkování proti chřipce. Uveď to na pravou míru, jak to bylo?

Jednoho dne, 9. října 2008, mě volal můj doktor. Nebudeme ho jmenovat. Ptal se mě, jestli bych se nechtěl nechat naočkovat proti chřipce. Pamatuju, že jsem šel zrovna na oběd, to bylo někdy ve dvě odpoledne. Já a proti chřipce! Řekl jsem mu, že jsem otužilec a že to bude asi zbytečné, že jsem několik let chřipku neměl, že ani nevím, kdy naposled. Přesvědčoval mě, prý to není zbytečný, chřipka letos bude obzvlášť silná a podobné nesmysly. Jenže asi po deseti minutách už jsem toho měl dost, on do mě pořád hučel a já mu nakonec slíbil, že se stavím. Tak jdu tam. První věc, co mě překvapila, bylo, že sestra vytáhla fascikl papírů a zatímco mě doktor zpovídal, ona do těch lejster zapisovala mé odpovědi.
"Asi to je dnes běžná praxe," myslel jsem si. Pak dotazování konečně skončilo, sestra natáhla injekci a těsně, než mě píchla, jsem slyšel doktora:
"A abych nezapomněl, ještě od nás dostanete tisíc korun." Pích, a měl jsem ji v sobě.
"Jakých tisíc korun?" ptám se doktora.
"Tady to prosím vás podepište a tady máte tu tisícovku. To očkování je v rámci výzkumu pro seniory nad 65 let, organizuje to fakultní nemocnice v Hradci."
A takhle se ze mne stal pokusný králík. Takže ne očkování proti chřipce, ale testování nové vakcíny proti chřipce. Stal jsem se dobrovolníkem proti vlastní vůli a dva roky mě teď budou pořád volat a sledovat, co se děje. Což o to, kdyby bylo vše OK, nic se neděje. Jenže já mám pocit, že ta vakcína s tím otužováním se nějak tluče. Od toho října mám pořád rýmu, kašel, chvíli to vypadá, že už to skončí a ono se to zase zhorší. Nemůžu se toho zbavit ani když beru léky proti kašli. Volají mi z toho výzkumného centra z Hradce a ptají se mě, jak se mi daří. Vždy jim řeknu, že pořád kašlu, oni to nějak zamluví a jde se dál. Asi půjdu k mojemu obvoďákovi. On mě do toho dostal, tak ať mě pošle na rentgen plic. Ještě jsem u něj nebyl, ať vidí, co způsobil.

Jarda: Jestli jsi nedostal tu tuberu, co řádí teď ve Foxconu. Jak tam na ni ten jeden už zemřel.

Díky za optání, dokážeš potěšit. Opravdu mám dojem, že ve mně svádí boj protilátky, které jsem získal tou vakcínou a ty, které jsem si vypěstoval z otužování. Že by se otužilec dal očkovat proti chřipce, takový případ snad tady nebyl. Možná jsem rarita. Koupil jsem si nějaké německé šumivé tablety, ale taky to nefunguje. Možná zkoušejí nějakou vakcínu na likvidaci důchodců a otužilců. Je totiž určena jen pro důchodce, pro lidi od 65 výš, já jsem 1940. Věřím, že to přestane. Když se oteplí, je to lepší, pak ale zase přijde venku zima a chlad a mám to zpět. V létě už to snad bude fajn. Pak se nechám na podzim zase naočkovat.

Ročník čtyřicet, to už máš právo rozdávat moudra. Doporučuješ otužování?

Než jsem se začal otužovat, trpěl jsem na vysoké teploty. A hned od první sezony, co jsem se začal otužovat, mi nepřelezly teploty přes 37,5. A pokud jsem náhodou onemocněl, tak jen dvě hodiny. Tak si to přeber sám, jestli ano nebo ne.