Bohdan Růžička

 21.1.2009, vagón, voda +4 °C, vzduch +2 °C

Jak jsem začínal? Moje dcera se jednu dobu začala zajímat o otužování. A protože u nás v podniku, v téemesce (továrny mlýnských strojů), pracoval Zdeněk Vymetal, on byl otužilec a všude chodil pořád v kraťasech, šel jsem to s ním domluvit. Dobře jsme se znali a tak jsem za ním v létě v osmdesátém třetím jednou zašel a ptám se ho, kdy začínají s otužováním, že by dcera měla zájem se k nim přidat. "První sobotu v září," odvětil. Tak jsem první sobotu v září přivedl Dádu, tedy dceru, na Arosu. Pamatuji si, že zrovna v ten den tam byli jen dva otužilci - Zdeněk Vymetal a Drobílek. Akorát jsme se pozdravili, dceru jsem předal a tím pro mě styk s otužilci skončil. Dáda již pak chodila sama, chytlo jí to a chodila pravidelně. Ke konci září za mnou jednou doma přišla a říká: "Předseda říkal, že si máš vzít plavky a máš přijít taky mezi nás." "Ty myslíš, že bych to nedokázal?" odvětil jsem jí, vzal si plavky a šel. No a od té doby se otužuju.

Takže u vás v rodině je to pěkně zamotané. Ty jsi přivedl k otužování dceru a dcera přivedla k otužování tebe.

Vlastně ano. Dáda se pak později seznámila s Petrem Matěnou, on byl tenkrát taky členem oddílu, a nakonec z toho byla otužilecká svatba. Konala se na radnici, pak i v kostele a svatební hostina byla v hotelu Labe. Tam přišli i otužilci a protože pár jich hrálo na hudební nástroje, vzali je s sebou a bylo veselo. Jarda Dostálek hrál na harmoniku a někdo, už ani nevím kdo to byl, na kytaru. Byla to první oddílová otužilecká svatba.

Co dcera? Dnes už nechodí, proč skončila?

Po svatbě přišla do jiného stavu a doktoři jí to otužování zakázali. Tím skončila a znovu se k tomu už nevrátila. Petr se otužoval dál a ještě dodnes dálkově plave, on je ročník 1962.

Tebe k dálkovému plavání nezlákali?

Ne, to ne. Jezdil jsem na zimní plavání, to ano, Praha, Choceň, Hradec Králové. S dálkařema jsem jezdil jen jako doprovod. Jednou jsem byl s nimi na Seči, když tam Petr a Lída Jelínková plavali dvacítku. Já jsem Petra doprovázel s jeho tátou na kánoi. Vím, že první kilometry plaval s Lídou, to jí stačil, ale ona pak přidala a nechala ho kus za sebou. V cíli byla o 20 minut dříve. Na Lídě jsem obdivoval to, že ona po těch 20 km vylezla z vody vždy s úsměvem. Ostatní byli vyčerpáni, měli toho dost, ale na ní jsi nic nepoznal.

Ty už nějaký ten rok pamatuješ, odkud vlastně pocházíš?

Já jsem se narodil v Miletíně, to je u Hořic. A do Pardubic jsem se dostal díky vojně. Sloužil jsem tady na letišti a u telefonu poznal svou budoucí manželku. Oženil jsem se a už zde zůstal. Od roku 1949 jsem tady pracoval jako odbytový referent v TMS.

Co se týče oddílu, to už říkali přede mnou, jak to tu vypadalo. Zpočátku vagón nebyl. Chodilo se na Arosu, pak jsme měli rok autobus s kamínkama a teprve potom tenhle vagón. To bude asi všechno. Jenom chci ještě dodat, že otužování mi pomohlo ke zdraví a udržuje mě při dobré náladě.