Honza Matýsek                      

 7.1.2009, vagón, mráz -10, voda +1

Honzo, než začneme, ty ses zmiňoval, že tvůj děda se jmenoval ještě Matejsek. Jak to bylo?

No to máš pravdu, byl to Matýsek s "ej". Ale když šel na vojnu, tak to někdo blbě přepsal, dědovi to bylo jedno a už to tak zůstalo. Aspoň mám ten podpis kratší.

Tebe tady všichni znají, že vždycky vysypeš z rukávu nějakou historku. Řekni prosím tě tu jednu z posledních, jak vám zpřísnili v Semtíně pravidla pro jízdu na kole po objektu fabriky.

To zase někdo vymyslel nařízení, že po fabrice se můžou pohybovat jen kola splňující vyhlášku. To znamená se světly, odrazkami, zvonkem, a já nevím čím ještě. Tudle mě na vrátnici vrátná zastavila a říká: "Pane Matýsek, já vás tam nesmím pustit, vy nemáte na kole odrazka." Fakt, opravdu řekla, že nemám odrazka. Nějak jsem předem tušil, že by mohly nastat problémy, tak jsem byl na to připraven. "Jak to, že nemám v kolech odrazka, se podívejte pořádně, jsou tam odrazka." Ona se sehla, kouká, samozřejmě nic nevidí, ať si z ní nedělám srandu, "Tam žádná odrazka není!!!" "Ale je," já na to, "to jsou neviditelná odrazka, ta svítí, jen když se na ně posvítí. Tak je jasné, že je teď nemůžete vidět!" To si dokážeš představit, jak zrudla, protože ostatní kolem se už začali pochechtávat. Byli rádi, že jim v šest ráno, za tmy a v zimě po kotníky ve sněhu něco trochu rozehřálo duši. Vrátná se trochu šprajcla, a že kdyby se mi něco na tom čerstvém sněhu stalo, tak ona za to bude odpovědná, protože mě tam pustila s nevybaveným kolem. Tak jsem jí chtěl uklidnit: "Milá zlatá, tohle kolo, TOHLETO kolo je kolo Ukrajina. Tomu žádný sníh ani nic jiného neublíží, to je na to stavěné. TOHLE kolo věnoval mému dědovi Stalin. Nebo že by to byl Hitler? Já teď nevím, mě se ti fanatici pletou." Otevřela pusu dokořán a než ji stačila sklapnout, byl jsem pryč.

Tak trochu vážně, jak si začal s otužováním?

Jednou k nám přišel mistr kominický vymést komín. S tátou jsme se kolem něho ochomýtali a nějak přišla řeč na otužování. On byl již tenkrát členem oddílu a začal nás přesvědčovat, ať přijdem a dáme se k nim. Zvlášť když věděl, že jsme s tátou chodili plavat. Ale my to dělali špatně, protože jsme chodili každý den - na písák do Černé u Bohdanče. Já se vždycky vykoupal, nebyl jsem tam dlouho, pak rychle ven a zpátky domů do Bohdanče jsem cca 3 km běžel. Doma jsem se teprve převlékl. Teprve pozděj jsem se dověděl, že nemůžeš takhle zmrzlý déle běžet, protože si podchladíš dýchací cesty. Slovo dalo slovo a my přišli. Takže nás zlákal kominík (Jaromír Jirák). Byl to člen, o kterém se dá říct, že sehnal všechny ostatní. On vlastně přivedl skoro každého. Kominík řekl přijďte, existuje oddíl, tak tam přijďte. Vlastně v tom měl ale prsty i Jarda Hrdina, který byl tenkrát zaměstnaný v plynárnách. Znal jsem se s akademickou malířkou Horákovou, k ní chodil Hrdina a nějak se o nás bavily. Jarda Hrdina jí řekl, ať s tátou přijdem. A my přišli a za pět let udělali tátu předsedou.

Tenkrát to vedl Danielka, on vlastně oddíl založil. Funkce předsedy ještě nebyla, byly jsme pod Duklou Pardubice a on byl vlastně trenér. Oficiálně jsme byli Dukla Pardubice, ale neoficiální název byl Dukla Racek - to bylo podle jména nějakého Racka. Ve skutečnosti se jmenoval Racko. Danielka se vždycky rozčiloval, když se řeklo Dukla Racek.

Tenkrát se už křtilo?

Ne, to až kdoví kdy. Mumlava, to byla práce Danielky, který pořád koukal, kde by udělal nějakou atrakci pro oddíl. Byli tam tenkrát jednou v létě a řekli si, že by se tam mohlo jezdit v zimě křtít, a tak se to zavedlo. Byly i roky, kdy se křtít vůbec nejelo. To byly takové oddílovo-krizové léta. Mezi členama byla řevnivost, jedni se oddělili od druhých, jeden se s druhým hádal. Pamatuju, že jednou se zase mělo jet na Mumlavu. Přijel autobus, ale na shromaždišti jsem byl jen já s tátou a Dana Neskusilová. Tak to autobusák otočil a že nikam nejede. A nejelo se.

Jak to bylo v počátcích oddílu po organizační stránce? Jak si to pamatuješ?

Začínali jsme pod Duklou. Pak se oddíl převedl pod Semtín, ale Danielka trval na tom, aby to bylo vedený ve spolupráci s Duklou. Náš táta říkal, podle mě udělal táta kravinu, měl tam napsat ve spolupráci s Duklou, ale on pořád říkal, že jednou je to Semtín tak to musí být Semtín. Danielkovi se to nelíbilo, protože byla vývěska, kde stálo Semtín a o Dukle ani slovo. To byla doba, kdy se četly na trénincích nějaké politické aktuality, ale oni to měli nařízeno, všude byly nějaké paka, co ty politické aktuality prosazovali a muselo se to dělat i ve sportovních oddílech. Běžní sportovci na to koukali s despektem, co blbnou, ale muselo to být.

Jaký jsi měl dojem z prvních tréninků. Jak vím, tenkrát to byly ještě opravdu tréninky se vším všudy.

Já jsem přišel v roce 72, myslím, spolu s tátou. To byly tvrdé tréninky, scházeli jsme se jako dnes. Trenér (Danielka) měl napsané, kdo kde se chystá plavat, na jakou soutěž a trať se přihlásil. Oddíl pořád na nějaké soutěže jezdil, jezdili jsme tenkrát vlakem. Takže Danielka měl rozepsané, kdo jakou trať plave a podle toho mu určil dobu pobytu ve vodě. Když voda zamrzla, vysekali jsme v ledu trať a on ti řekl, že budeš plavat deset minut ap. A stál nad tebou s hodinkama a stopoval ti to. Vylézt dřív to nepřicházelo v úvahu. Protože "Jak vylezeš dřív, nepoplaveš!" On byl jako zodpovědný, že tu trat zvládneš, aby tě pak na soutěži netahali z vody. Proto nás tak cepoval.

Chodili jsme dvakrát týdně, teplota bývala jak dnes, zimy byly pořádné. Asi jako dneska (7.1.2009: voda +1, vzduch -10). Váleli jsme se ve sněhu, mrzlo. To jsme byli ještě v pronájmu u veslařů vedle koupaliště, ti nám pronajali boudu, říkali jsme tomu na kuřích nožkách. Lezlo se tam totiž po žebříku. Veslaři tam dávali lodě, nahoře byla kamna a celé to bylo asi jako půlka našeho dnešního vagónu. Když se tam nahrnulo víc lidí, tak se to celé houpalo. Tam se zažilo spousta srandy. To jsme tenkrát ještě plavali na starém Labi, nové už bylo, ale nebyl ještě jez a do toho nového Labe byl ze břehu hrozný sešup. V zimě to nešlo ani vylézt. Navíc to nové Labe bylo hrozně špinavé, nebyly čističky a Hradec to hrozně svinil. Naproti tomu staré Labe bylo relativně čisté. Dneska je to už dávno naopak. Největší znečisťovatelé byly papírny Hostiné, pak Tiba Dvůr Králové, cukrovar Předměřice a Gumokov Hradec. V samotném Hradci pak tekly tři kanály s městskýma odpadkama přímo do Labe. Půlka Labe byla doslova barevná, teprve se to trochu promíchalo na jezu ve Vysoké. I tam byl ještě vidět rozdíl vody. Takže do toho nového Labe jseme lezli jen v zimě, když staré zamrzlo. Byla to hrůza, na břehu byl černý šlem - fuj. Teprve až se začaly stavět čističky, tak to šlo.

S tou špínou to ale nebyl jen případ Pardubic, že ne?

Pamatuju si, jak jsme jednou jeli do Vrchlabí. Tam ti byl smrad! Šlo to od té přehrady - Les Království. Celá přehrada byla jedna žlutá pěna, protože papírny tam něco vypustily a ono to hnilo.To Labe bylo fakt hrozné, to by ti řekla třeba Lída Novotná, vždycky měli na plavkách černé šmouhy.

Plaval jsi někdy dlouhé tratě nebo ses nenechal zlákat?

Kdysi 5 km na Seči, ale více ne, nebavilo mě to. Tady plaval Jindra Vlasák - ten plaval deset km, pak Jirka Bárta, ten byl z Borku a jezdil sem na skútru.

Ty ses dal i k potápěčům. Pomáhá to k otužování nebo naopak?

Já se začal otužovat proto, abych vydržel dýl pod vodou. Jenže to na to vůbec nemá vliv. Naopak jsem byl často zmrzlejší než kluci, co se neotužovali vůbec. Myslel jsem, že mi to otužilectví prodlouží pobyt pod vodou, ale není to pravda. Jednou jsem to málem zaplatil životem, to jsem plaval jeden km v Hradci. Voda měla pět nebo čtyři stupně, jenže byl velký proud a oni dali první část proti proudu. Říkal jsem si, je to můj první kilometr, to nevzdám. Ta trať byla tam proti proudu a zpátky po proudu. Byl tam nějaký most a já objal pilíř, že si odpočinu, ale byl tam nějaký šroub a o ten jsem si roztrhl kůži. Pak už to byla fakt krize, bylo to, jako když na tebe kladou cihly a pořád víc a víc a ty těžkneš a těžkneš. Měl jsem pocit, že se utopím. Když jsem doplaval, chechtal jsem se jak šílenec, ale nic si nepamatuju, byl jsem totálně podchlazený. Probral jsem se, až když mě Trejbal vezl autem. Kupodivu jsem to však nijak neodstonal. Ale myslím, že kdybych tam byl v té vodě o minutu déle, tak to nepřežiju.

Jak to bylo s tím neoprénem a policajtem?

Jednou jsem jel z opatovickýho písniku a zastavila mě hlídka VB. Bylo to zhruba v osmdesátém roce. A hned ono tradiční "Pane řidiči, kontrola dokladů." Stáh jsem okýnko a podávám mu potřebná lejstra, jenže když mě viděl, tak hned ať si vystoupím. Já byl v neoprénu, kapala ze mě ještě voda. Musíš si uvědomit, že to bylo hluboko v noci. Já chodil z šichty domů v deset, převlík jsem se a vyrazil se potápět. Odpotápěl a odplaval jsem si své a hurá domu, takže mohlo být mezi jednou a druhou ráno. Zastavili mě tenkrát na Hradubický. Prý kde jsem byl a já že potápět se. Oni mě podezřívali z pytlačení, prohlídli kufr, ale nic nenašli, protože já se fakt byl potápět. Pořád v tom hledali nějakou nekalou činnost a jen neradi mě propouštěli, aniž by našli něco protisocialistického. Já jsem byl v tom neoprénu, protože jsme se potápěli i pod ledem v zimě. Voda ti do neoprénu nenateče, ale nejhorší je, že ti odejdou ruce, i když máš sebelepší rukavice. Pak si nezmáčkneš ani nos, aby sis vyrovnal tlak. Dříve ty neoprény byly jako gumová kukla, to ses musel namydlit, abys tam vlez. Jenže pak se z toho svlíknout, to jsi těma zmrzlýma rukama sám nedokázal. Teď je to na zipy a vše je v pohodě.

Ty jsi pak na nějakou dobu dal pardubickému oddílu sbohem a chodil jsi do Hradce. Proč to?

Je fakt, že jednu dobu jsem místo do Pardubic chodil do Hradce. To bylo někdy v 1979/80. Přestěhoval jsem se tam a oženil. Bydlel jsem v Hradci asi patnáct let, pak jsem se rozved, hradečtí otužilci mě vyhodili, a tak jsem se vrátil do Pardubic.

Počkej, jak vyhodili?

Oddíl mě vyhodil, ale to nebudu rozebírat. Dostal jsem zákaz do toho hradeckého odílu vůbec chodit. Ale já je převez, vstoupil jsem k veslařům. Ti otužilci totiž byli u veslařů v podnájmu. Tak jsem chodil k veslařům a přitom se koupal. Nějakou dobu předtím jsem se převlíkal na břehu, ale ono to dlouhodobě nejde. Proto jsem šel k těm veslařům. Chodili jsme do té veslařské boudy a tam jsme popíjeli. Bylo to fajn, tam se psalo na sekeru a jednou za měsíc se to zaplatilo. Byli takoví, co smrděli kourunou - neznal míru, ale pak měl platit pár stovek a on měl od manželky třicet korun na týden. Byl to tam samý pivař, basy piv. Jen ženské si dávaly víno. Oni měli třeba polystyrénovou desku na vodě, na tom piva a plavali, dokud to nevypili.

Tak už konečně vím, odkud vznikla myšlenka oslavit tvé šedesátiny loni na jaře s polystyrénovou deskou na vodě, na které se podávalo šampaňské a zákusky.

To bylo fajn, že jo. Ještě štěstí, že v tom květnu už bylo Labe celkem teplé. Při dnešním počasí by se to dělat nedalo, to bysme kolem té desky dlouho nevydrželi.

Vzpomínáš, kdo dělal předsedu a jak šli jeden za druhým?

První byl táta, pak Ladislav Lukáš z Doubravic, pak Hrdina, pak Burián, zase Hrdina a dneska je to Láďa Netušil.

Co zdraví? Utužilo se po těch létech ve studené vodě nebo ne?

Žádný zázrak, furt stejný. Ale to víš, že tě to otuží.

Tak Honzo, ještě něco duchaplného závěrem a pro dnešek stačí.

Duchaplného, duchaplného. Já bych moh vyprávět, ale nic mě nenapadá. Ale přece. Jednou jsem si koupil v Německu koupací čepici, krásná byla, perfektně mi seděla. A na nějaké soutěži byl nějaký podivín ze Svitav, který tu mou čepku obdivoval. Pořád dotíral, odkud ji mám a já to už nevydržel, tak povídám. "To je z Hrádku nad Nisou a je to ze stejného materiálu, z kterého se dělají šprcky. Napiš si tam a oni ti jí pošlou." A on fakt napsal a oni mu poslali slušný omluvný dopis, že tento sortiment bohužel nedělají. Ten Hrádek mě napadl, protože s náma v horolezeckém oddíle jezdila jedna kočka. Ostatní ji znali, já ne, a oni pořád ať se jí zeptám, co dělá. "Co děláš?", ptám se. "Maluju šprcky, co bych dělala." Ona fakt malovala šprcky a tak hezky o tom povídala, co všechno je s tím třeba udělat a jak. No úplná věda. Hrozně pracné a sama ruční práce.

A ještě jednu vzpomínku mám, úplně z jiného soudku a vůbec ne veselou. Kdysi s námi chodil jistý Brát, a ten nám udělal exkurzi do pardubického krematoria. On dělal spalovače mrtvol, spálil tisíce lidí. Nakonec spáchal sebevraždu. Pustil si plyn a dal igelitový pytel přes hlavu. On se s oddílem nějak rozkmotřil, už nevím proč, a pak založil oddíl v Přelouči. No tak ta exkurze, to byla hrůza. Vzal nás na to pálení, my o tom neměli ani ánung. Nakecá se kolem toho plno kravin, ale to co jsem já viděl, raději nebudu ani komentovat.

A další zas někdy jindy.