Václav Burián

7.1.2009

Já jsem začal s otužováním zhruba na podzim 81, trochu jsem se otužoval sám. Chodil jsem plavat do Chrudimky v Pardubicích a na chatě, kterou jsme měli ve Slatině nad Zdobnicí.

Když Chrudimka v zimě 81/82 zamrzla, sháněl jsem nějaké informace, kde vlastně ti pardubičtí otužilci plavou. Jeden z mých kamarádů tenkrát dělal v plynárnách a když jednou přišla řeč na otužování, tak mi povídá: "Poslouchej, u nás dělá nějaký Jarda Hrdina a ten je předsedou těch otužilců, já ti dám na něj kontakt." Slovo dalo slovo, Jarda mě pozval na středeční koupání a už to bylo.

Tenkrát ještě vagón nebyl, že ne? Kde jste se scházeli?

Nebyl, to je pravda. Chodili jsme k vodákům do Arosy, kde nám půjčovali šatnu. Byly tam sice kamna, ale nebyl to dnešní Vincek, bylo to takové neútulné. Pamatuju, když jsem tam přišel, tak se tam na akumulačkách vyhřívala doktorka Stará.

Jak probíhaly tréninky? Slyšel jsem, že tenkrát to nebylo jen přijít, zaplavit si, popovídat ...

To teda nebylo. Jarda Danielka nás tvrdě trénoval, před tréninkem jsme museli cvičit a po tréninku pět až deset minut běhat, než nás pustil do šatny. Tenkrát nás bylo asi dvacet. No a na konci roku 82, když jsem tam byl již téměř rok, jsem byl pokřtěný na Mumlavě.

Kdy jste v Arose skončili, kdy a jak se tady vlastně objevil dnešní vagón?

Jak jsem říkal, začínali jsme v podnájmu u vodáku v Arose. Když nás vodáci z Arosy vyhodili, tak tělovýchovná jednota Semtín, kam jsme pařili, nám sehnala prostřednictvím jednatele Habětínka vysloužilý autobus škoda RTO (ten s tím motorem uvnitř vedle řidiče). Myslím, že to bylo v zimě 84/85. Původně s ním jezdili vodáci Synthesie a když už ho vyřadili jako zastaralý, tak jsme jej dostali. Vyndali jsme většinu sedaček a instalovali tam malé kamna - takový malý předchůdce Vincka. Byly podobné tomu dnešnímu, ale jak říkám, menší. Komín jsme vysunuli jedním tím vyšupovacím okénkem a už bylo teplo. Používali jsme ten autobus celou zimu, ale když říkám, že bylo teplo, tak to ber s rezervou. Ten rok zrovna byly mrazy -20 °C. Už bylo sice hotovo nové Labe, ale pořád ještě nebylo zdymadlo, takže hladina byla poměrně nízko. Vždycky při tréninku jsme nejdříve museli u starého dřevěného vodáckého mola vysekat v ledu vanu cca 2x4 m a než jsme se převlékli, znova to zamrzlo. Když jsme se vykoupali v tom bazénu, kde byla ledová tříšť, tak když jsi vylezl, hned to na tobě zmrzlo Jen ses oklepal od zmrzlých kapek a byl jsi suchý. Problém byl, že bus měl železnou kliku, takže když ses chyt, tak jsi přimrzl. Dodneška takovou zimu nepamatuju.

Kolik sezón vám teda ten autobus sloužil?

Autobus byl jen jednu sezonu a hned další jsme sehnali vagon, který máme dodnes. Byl to vysloužilý poštovní vojenský vůz. Byly v něm jednotlivá kupátka a dvoje kamna - v každém rohu jedny. To poslední kupé jediné zůstalo celé - dnes to je tam naše kuchyňka.

Jak jste ten vagón sehnali? Stálo vás to něco nebo to byl dar vojáků?

Sehnal ho náš předseda Jarda Hrdina prostřednictvím tehdejšího člena Cejpa - ten dělal jako civil u vojáků. Já jsem tenkrát dělal pokladníka, platil jsem to přes černé peníze a pamatuju, že za vagón jsme dali 500 Kč. Dražší byl autojeřáb, který ho stavěl, ten byl za 750.

Jak jste ho sem dostali?

V Pardubicích bylo železniční vojsko a kdysi se po Pardubicích po městě rozváželo uhlí tak, že celý vagon s uhlím se dal na podvalník a s ním se jezdilo po městě a uhlí se rozváželo do domácností. Ten podvalník tahala TATRA 111. No a na takovém podvalníku sem ten vagon přijel.

Co ty černé fondy? Dneska už je to promlčené, tak o tom nějakou informaci pusť.

Ty černé peníze vznikaly tak, že když jsme jezdili na plavecké akce, psaly se cesťáky. Já jsem nikomu nic neproplácel a peníze za ty cesťáky šly do černých fondů. Neměli mě za to moc rádi. Klasičtí otužilci jo, ale tenkrát s náma byli i dálkoví plavci. Ti plavali závodně celý rok a jezdili po akcích. Tak jsme jim nakoupili tepláky, plavky, činky a dali jsme jim to. Jarda Papák dělal tenkrát v Prioru, dnešním Tesku, vedoucího sportu, tak jsem to u něj pro oddíl nakoupil. Ti dálkoví plavci pořád chtěli za cesťáky peníze, ale protože to šlo do toho fondu, tak mě v lásce neměli. Po mě pokladníka převzal Petr Veselý, předával jsem mu 17000 v černém fondu. Jenže Petr to zpronevěřil. Šel jsem za ním a povídám: "Já vím, kolik tam bylo, kolik jsem ti předal. A ty to víš taky." Petr to pak vrátil, věřím, že jedině díky tomu, že jsem za ním šel a řekl mu to.

Končil jsem jako pokladník kolem 89, v té době to byly velké peníze. Petr Veselý dělal v hospodě U vojáčků, říkalo se tomu u dvou zlodějů. Ale o mrtvých jen dobře, už to má za sebou. Ale zachoval se charakterně, peníze vrátil. On se pak bál tady dlouho chodit, ale pak začal znova.

Ty jsi dělal chvilku i předsedu, jak to bylo?

Mě po 89 zvolili za předsedu oddílu. Jako všude, i tady se odstraňovali komunisti. Přede mnou to dělal Jarda Hrdina. Snažil jsem se to nějak vést, ale Jarda Hrdina a Láďa Drobílek mi trochu mydlili schody - nemohli unést, že je odstavili. Ani jsem nekřtil, i když to bylo vždy výhradní právo předsedy. Nechal jsem to na Jardovi, aby v tom pokračoval. Nechtěl jsem té pravomoci křtitele využít ke zhoršení vztahů. Ale nemohli to unést, dělali mi trochu problémy. Nakonec to vyřešil Michal Štěrba, který se dohodl s Jardou Hrdinou i se mnou, že si tu funkci vyměníme. Dělal jsem to asi dva roky a pak to zase předal Jardovi. Ty první postkomunistické návaly už vychladly a vše bylo dál bez problémů.

Jarda Danielka byl vždycky trochu divnej, dnes to můžu říct, byl můj dobrý kamarád. Já jsem třeba vyjednával srub v Harrachově pro křtění. Hostinský mě říkal, že tam musíme utratit aspoň pět tisíc, jinak že nám to nedá. Tak jsem to nevzal a ten rok jsme se svlékali venku na sněhu. Pak jsem sehnal tu hospodu dole v Harrachově, bylo to daleko a bylo tam drahé pivo - o 2 Kč více než jinde. Nikdo nevěděl, co jsem s tím měl za starosti a Jardovi se to nelíbilo. Pak si tam Ševčik udělal ten srub, co tam jezdíme dodneška, tak už ty šlo.

Ještě k těm dálkovým plavcům, tenkrát jich byla tady poměrně velká skupina. Chtěli hodně peněz na bazén, aby mohli mohli trénovat. Nebyly to pro mě lehká léta, a myslím si, že jsem si toho předsedování moc neužil, bylo to těžké. Po mě to vzal Petr Veselý. Byl jsem tenkrát i pardubický radní a snažil se dostat do oddílu nějaké peníze. Na každé zimní vystoupení jsem prosadil celkem slušnou sumu jako dotaci na tradiční akci - to nám dávají dodneška. Nechci se chlubit, ale byla to moje zásluha.

Kdo všechno vlastně dělal předsedu?

První byl Jarda Danielka, od roku 71, kdy oddíl založil. Po něm to děla Honza Matýsek. Nebo to bylo naopak. Já teď vlastně nevím, jestli Danielka byl předseda. Od roku 74 předsedoval Jarda Hrdina a to až do doby, než jsem ho v 90 vystřídal. Pak v roce 93 to znovu vzal Jarda a dělal to až do 2003 do své smrti, po něm je teď Láďa Netušil, kterého Hrdina doporučil.

Ty jsi byl i pokladníkem. Vzpomeneš si na všechny pokladníky?

První byl - takový vysoký, někde z Kladna, nevzpomenu si na jméno. Myslím že plaval s manželkou, toho jsem střídal já. Po mně Petr Veselý, pak Jiří Richter, pak Jarda Papák a pak Jiřinka. Ta to dělá dodnes.

Když jsi zmínil ty dálkové plavce, nezlákali tě někdy, aby jsi plaval s nimi?

Nechal jsem se vyhecovat Michalem Štěrbou a zkusil jsem to. Michal je hrozně soutěživý, pořád chce vyhrávat. Tak nás honil v zimě, aby jsme plavali a získali co nejvíc bodů. Vyhecoval i mě, plaval jsem jednou na čas 500 m v Brně, 750 v Plzni a Bratislavě, což přinášelo při mém neumění plavat cca 18,5 minuty na 750 m. Byl jsem celý zmrzlý. Můžu vám říct, že když jsme v Plzni plavali na Boleváku, někdy v prosinci, voda měla asi 3 stupně. Uplaval jsem těch 750, šel do šatny, osušil se a převlékl. Tenkrát s náma doktor Novák z Plzně dělal vědecký výzkum. Před vstupem do vody jsme dávali krev a měřili nám tělesnou teplotu, totéž po výlezu. Tenkrát jsem na té sedmsetpadesátce předplaval Frantu Kosaře, dodnes mi to nemůže zapomenout Takže když jsem vylez, připomínám že nám teplotu měřili v konečníku, nic moc, tak po 20 minutách čvachtání ve vodě mi naměřili 32,5 stupňů. Podle všech známých i neznámých fakt jsem byl mrtvý muž, ale já se cítil naprosto v pořádku.

Nějaký můj jmenovec Burián plaval v létě na Lipně ve vodě cca 18 °C 10 km. Jemu naměřili tělesnou teplotu 35,5 stupně a on byl totálně prochlazený, zblblý. Kdyby ho tenkrát Franta Veclovský nemasíroval a nedával horký čaj, tak to snad nepřežije. Franta ho tím masírováním a čajem stoprocentně zachránil. To jste ještě neviděli, jak to vypadá, když člověk zblbne. My jsme ho museli vesly hnát ke břehu, on plaval úplně jinam. Já si to laicky vysvětluji tak, že je podstatný rozdíl mezi krátkodobým prochlazením v zimě, kdy se plave nějakých 10-15 minut a podchlazením v létě, kdy se plave dlouho. To je asi mnohem horší.

Já sám plavat neumím, neumím kraula. Plaval jsem v životě jen 3x desítku - na Seči, v Brně a v Ústí nad Labem. Můj nejrychlejší čas byl 4 hod 6 minut a nejdelší 4:20. Představ si 4 hod ve vodě prsama. I když má voda cca 20 stupňů, doplaveš úplně zmrzlý Já kdy vylez, tak jsem nemohl chodit, kolena totálně zmrzlé. Bylo to hrozné, řek jsem si, že nikdy více. Mimochodem, tehdy mě doprovázel Jarda Drobílek a já mu říkám, potřebuju teplý čaj, že jsem totálně zmrzlý. A on na to: "Ještě mluvíš, to znamená, že ještě žiješ. Nic nepotřebuješ!" Tak jsem prchl za doktorem, za Mirkem Trejbalem, a říkám, jak jsem zmrzlý, prý dej mi něco nebo umřu. "Dej si panáka nebo dva," on na to. Tak jsem si jich dal osm a ožral se pod lékařskou péči - byl jsem totálně grogy.

Třeba v Brně na pětistovce, to jsem byl za cca 10 minut promrzlý jako kretén a nebyl jsem schopen vypít vodu. Hrneček jsem držel oběma rukama a tak se mi klepaly ruce, že mě museli dát napít. Tak jsem s těma Štěrbovýma blbinama přestal. Jó, takové hovadiny jsem dělal. Pak jsem zjistil, že nejlepší pro otužilce je plavat tak, jak to tělu vyhovuje, co mu dělá dobře. Takže dneska se nestydím plavat třeba jen 100 m, protože vím, že mi to dělá dobře. Moc dobře vím, co ty delší tratě s člověkem udělají.

Takže zimní plavání ano, dálkové ne?

Myslím, že mi zimní plavání rozhodně neuškodilo, naopak, dělá mi to dodnes dobře. Mám artrózu, předepsané suché teplo, ale plavu tu svoji stovku. Tvrdím, že na psychiku je to vynikající - jsem ročník 1941.

Můj otec plaval před druhou světovou válkou s Alfrédem Nykodémem, zakladatelem zimního otužování. Ve Vltavě spolu plavali na Štěpána. Táta na to trénoval tak, že mu maminka dávala v Břevnově, kde bydleli v malých domečkách, do necek studenou vodu a on takhle trénoval. To si někdy zkuste - napustit studenou vodu do vany a lehnout si do ní. To je horší, než v Labi. Když mi to tatínek vykládal, myslel jsem, že je blázen. Pak, když jsem dovršil svých 40 a začal se zimním plaváním, tak jsem se tatínkovi v duchu omluvil a dal mu za pravdu. Zimní plavání určitě ano.