17. prosince 2008
Takže jak jsi začínala, kdo tě přivedl?
Září 1982, Seč, na to si dobře pamatuji. Plavala jsem 5 km v Sečské přehradě. Já vždycky plavala pětky. Plavaly jsme tam spolu s Hankou Vlachovou. Stejně jako o pár dní později na Lipně. A přišel kominík a začal nás hecovat, ať se dáme k otužilcům.
Počkej, počkej, kdo je kominík?
Kominík je kominík. Ale pod občanským jménem je znám jako Jaromír Jirák. My jsme se chodívaly s Hankou koupat na písák do Stéblové a tam jsme se s ním potkaly. To víš, dvě samotné ženské, bodejť by v nich nějaký kominík neviděl objekt zájmu. Zbantoval nás tehdy na to plavání na Seči. A jak už jsem řekla, pak do nás hučel, ať se dáme i k otužilcům. Ptaly jsme se, co to obnáší. A on prý: "Nic extra, dojdete si k doktorovi na prohlídku, pak potřebujete legitku, no a budete se s náma chodit koupat do Labe."
"Do Labe, jo?", my na to. "Do Labe! Do té špinavé břečky? Si spadl z višně!"
Tenkrát Labe nebylo dnešní Labe. Dneska je to paráda, voda čistá. Tenkrát voda smrděla, byla hnědá, občas tam plaval olej. Když jsem pak přišla domů, musela jsem hned plavky vyprat. Stejně taková špína byla Metuje v Náchodě, co si pamatuji.
No, ale nám se to dálkové plavání zalíbilo. Za sezónu jsme zvládly 14 závodů po celé republice. Já jsem tenkrát byla učitelka v mateřské školce, Hanka učila na druhém stupni. A já byla imrvére nemocná s nosohrtanem. Představ si, a pak mě to přešlo. Díky plavání a otužování.
Takže kominík vás přece jen zlákal. Vlastně musel, jinak bych tě tady dnes nezpovídal. Tak co ten kominík, kývly jste mu, viď?
To víš, že kývly. A před tou pětkou na Seči, to byla celkem legrace. Musely jsme mít tu zdravotní prohlídku. V sobotu byl závod a v pátek jsme šly k doktoru Hyklovi. Jenže on byl na prohlídce branců u odvodní komise a zastupoval ho doktor Počepcov. On po mně lozil, hrůza, musela jsem se svlíknout do půl těla a poslouchal mi srdce. V životě mě nikdo tak neprohlížel, řeknu ti, byla to psina. Ale potvrzení o zdravotní způsobilosti jsem dostala.
Pak šla na řadu Hanka. Měla nějaké problémy s kůží a Počepcov jí řekl, že s tím nesmí do vody. Mně se na závody samotné nechtělo, tak jsme to o rok odložily. A za rok to bylo to úplně stejné - v sobotu závody, v pátek prohlídka. Jako učitelky jsme již předtím musely absolvovat zdravotní prohlídky, Hanka již měla za sebou vyšetření plic i EKG, ale já ne. A tentokrát prohlídku dostala ona a já ne. Musela jsem teda ještě rychle na polikliniku, kde mi to EKG udělali, ale razítko o absolvované zdravotní prohlídce jsem již nestihla. I tak jsme se ale na tu Seč vydaly.
Na závody nás pustili, kominík říkal, že to s tou zdravotní prohlídkou není zas až tak žhavé a nechali nás plavat. Já v mládí plavala hodně závodně, tak jsem byla zvyklá. Tady na Seči startovali všichni najednou, no byl to tedy pěkný mumraj. Všichni vyrazili kraulem jen já s Hankou ty naše prsíčka. Hanka z toho mumraje byla šokovaná a nechtěla plavat, tak jsem jí musela přesvědčit, že ji neopustím a plavala jsem s ní. Pomalu na zádech a pořád ji hecovala: "Hanko plavej, plavej."
A pomohlo to, doplavala?
No, plavala sice jako paní radová, ale plavala. Pokřikovali na nás nějací rybáři, že nás vezmou do loďky, ale odbyla jsem je, že my pardubické makrely to bez problému zvládnem.
Plavalo se od semtínského hotelu okolo ostrůvku až k židovskému hřbitovu a zpět. Na obrátce už mi bylo celkem zima, tak jsem říkala manželovi, který nás doprovázel, ať se Hanky ujme, dá ji napít a já že poplavu už sama. Někdo na nějaký lodičce se mě ujal coby doprovod a já makala. Hned to bylo lepší, protože když člověk plave na té temné přehradě sám, není to moc dobrý pocit. V cíli mě čekali rodiče Štěrbovi a vítali mě. Bojovali jsme totiž s Brňákama o body a všichni byli rádi, že Pardubice mají konečně i nějaké veteránky - mě bylo tenkrát 45 a Hance 48. Za nějakou dobu doplavala i Hanka, protože manžel a další ji dohecovali až do cíle. A protože jsme bodovaly, přesvědčili nás, ať jedeme i na další závod na Lipno.
A jely jste nebo jste toho měly dost?
Na Lipnu jsem plavala jenom já, doprovázel mě syn Mojmír, on se nudil na lodi a já dřela na pětikilometrové trati. Jen jedenkrát jsem plavala desítku a to mi stačilo, pak jsem řekla nikdy více.
Pamatuješ si, kdy tě pardubičtí otužilci křtili na Mumlavě?
To si nevzpomínám, musela bych se podívat někam do poznámek. Ale jak jsem s otužováním začala, tak jsem už nepřestala. Žádná pauza. Hodně mi to pomáhalo zdravotně. (Později přinesla Boženka diplom s datum křtění z roku 1982.)
Co další závody, kam jste jezdily?
Většinou jsme jezdily spolu s Hankou. Jednou jsme jely do Náchoda. Byla to taková perfektní atmosféra, že jsme se pořád chechtaly. Nějaký otužilec z Náchoda se ptal, proč jsme veselé, co je na té studené vodě tak zábavného. A my mu řekly, že jsme kantorky a od té doby, co se otužujeme, že jsme zdravé. Tak co bychom se nesmály. On měl trochu jinou zkušenost, prý od té doby co se otužuje je pořád marod.
Sprchuješ se ráno ve studené?
Každé ráno jsem si dávala studenou sprchu a večer taky. Pět minut. Dodneška mi to vydrželo, ale jen ráno, večer už ne, to bych nespala. A ne pět minut, jen pár vteřin. Cokoli mě dnes chytne, jdu do studené vody. Vzaly mě třeba záda. Co s tím? Tak jsme vlezly u Mountfieldu do studené vody a bylo po bolesti. Podobně to bylo kdysi na závodech ve Frýdku Místku. Byla jsem nahlášena na pětku, ale necítila jsem se ve své kůži. Říkám Michalovi, teda Michalu Štěrbovi - on byl můj trenér, "Michale, něco na mě leze, já raději nepojedu". "Ale jen jeď", on na to, že to zvládnem. Vidím to jako dnes, mrzlo jen praštělo a svítilo nádherně slunce. Když jsem plavala, Michal furt okolo mě, jak že se mi plave - měl o mě strach. Já že paráda. A pak vylezu z vody a nic mi nebylo, asi se to, co na mě lezlo, utopilo a umrzlo v té přehradě.
Na co dalšího si ještě vzpomeneš, nějaké recese, třeba.
Tak recese, to jsme si užili v Chocni. Tam byla parta, říkali si teplomilci, a ti vždy na těchhle akcích vystupovali proti otužilcům. Poprvé je pamatuju, když tam měli na břehu u trati stojan s kabáty, které nám nabízeli, a hesla jako "Otužoval a zemřel" a podobné. Tenkrát jsem doplavala do cíle a Franta Čapský si od nich jeden kabát vzal a pádili jsme spolu přes náměstí do Sokolovny. To bylo moje první setkání s nimi a pak jsem se do Chocně vždycky těšila, že bude veselo.
A bylo? Vrátila ses tam příští rok?
To víš, že jo. Jednou tam měli žebřiňák, který táhla kobyla přikrytá úplně všude chráničema a kabátama proti zimě. Na tom žebřiňáku byl kotel. Bylo nám to divné, ale netušili jsme, co se chystá. Plavala jsem tehdy pětistovku a jak jsem šla na start, tak jsem je viděla. No a pak ve vodě, to se nedá popsat. Myslela jsem, že se utopím, jak jsem řvala smíchy. Oni spustili z toho žebřiňáku do vody koryto a tím pouštěli z kotle do Orlice horkou vodu. A na každého, ať se plave ohřát.
Vždy si něco vymysleli - naposledy měli s sebou kosy a křeslo pro revmatiky. Na Orlici pak dali molo, uprostřed postavili kamna a vyvěsili různé transparenty proti nám, už si nepamatuji co. Jednou tam měli nápis z polystyrénu, který plaval přímo na vodě.
V té Chocni bylo vždycky fajn. Jednou jsem tam byla s Lídou Jelínkovou, chystala se tenkrát na La Manche Čekaly jsme v hospodě na start, Lída dala tři piva, já dvě a ve vodě jsme pak jely jako draci. Lída byla vůbec drak, hlavně na pivo. Jednou na Mumlavě porazila i Michala.
Plavala jsi někdy na Punkvě?
Určitě, tam byl snad každý. Tam je to zvláštní, plaveš a nad sebou máš strop - jednou těsně nad hlavou, jindy výš. Když jsem tam plavala s Lídou, tak ona byla nějaká xenofobní Říkám jí, "hele Lído, tam jsou netopýři". Prý "vůbec mi to nepovídej, nechci je vidět". Jen koukala před sebe, plavala pryč a měla z toho křeč. A přitom pak přeplavala La Manche
Ještě jeden zážitek mám z Punkvy. Koupila jsem si kdysi řecké plavky. To bylo za hlubokého komunismu. Bylo to značka Jansen, tenkrát nebyly vůbec k sehnání. Nádherné tmavomodré vzadu, vepředu světle modré a přes to tmavomodré květy šikmo napříč. Co ti mám povídat. Plavaly jsme s Lídou, voda v říjnu šest stupňů (plave se to vždy první říjnovou neděli). Do vody se tam musíš sešoupnout z loďky. Loď je pár centimetrů na vodou a tam byla nějaká skoba, kterou jsem neviděla. Já se za jansenky chytla za tu skobu a nemohla ani nahoru ani dolu. Visela jsem tak jak treska a řvala "Lído, zachraň mě". Nějak mi pomohla. Celá vyděšená ne z toho, že jsem tam visela, ale z obavy o své jansenky, jí říkám, ať mi zkontroluje plavky. Určitě musí být roztržené, taková škoda, takové nádherné plavky. A nic. Představ si, kvalita těch plavek byla tak výborná, že neměly ani škrábnutí. Takové byly jansenky. To by mně měl pan Jansen poslat peníze za reklamu.
Zlanařila jsi na plavání i někoho z rodiny?
Se mnou se otužoval syn Mojmír, skončil v roce 1993. Možná začne znovu, Michal ho hecuje. Ale sprchuje se už jen teplou vodou, tak nevím. Že prý se mu to studené sprchování nikdy nelíbilo. Ale já neskončím, já se toho otužování nevzdám.