Svatohubertská legenda

Svatohubertská legenda    

/Text je převzatý s minimální jazykovou úpravou z publikace "Životopisy svatých"; vydané v Praze v roce 1899./.

Již za století desátého ctili myslivci v Ardennách sv. Huberta jakožto vyvoleného patrona svého a slavili výroční památku jeho po ukončení podzimních honů dne 3. listopadu. Časem oblíbili si na uctívání jeho obětovati prvotinky i desátky zvěře do roka ulovené. Přímluvy sv. Huberta ovolávali se myslivci i jiní lidé obzvláště v nebezpečenstvích na honbách, zejména když pokousáni byli od vlků nebo psů, odtud vzýván sv. Hubert jakožto patron proti vzteklině. Svatý Hubert bývá obrazován obyčejně jako myslivec klečící před jelenem s parohama, mezi nimiž jest zářící kříž. Podnět k tomu dala myslivecká pověsť, že prý Hubert, pokud ještě žil po světsku, vyjel si kdysi do lesa na lov, jemuž byl vášnivě oddán, a spatřil pojednou statného jelena s lesknoucím se křížem mezi parohama, což prý ho tak dojalo, že klesl na kolena a zvolal: "Jáť, o pane, jsem příčinou utrpení tvého!" Tento zjev uvedl ho dle pověsti na cestu pokání.

(vidění sv. Huberta)
Svatý Hubert
(převzato z knihy "Zivotopisy svatých" vydané v Praze 30. března 1899 nakladatelstvím Dědictví Svatojánské)

Světec Hubert pocházel ze vzácného rodu akvitánského. Narodil se někdy za druhé poloviny sedmého století a dostal takového vychování, že vyspěl v uhlazeného světáka, jemuž na zbožnosti a křesťanské dokonalosti mnoho nezáleží. Stav se dvořanem u Franckého krále Theodoricha III. liboval si ve veselých společnostech, v kvasech i vojenských hrách, a zvláště byl náruživým milovníkem honby. Jinak měl však srdce přirozeně dobré a povahu šlechetnou, byl lidumil a nepřítel lsti, nespravedlnosti i násilí, a proto znechutil si časem ošemetného majordoma Ebroina, opustil královský dvůr a vstoupil do služeb vladaře Pipina Heristalského v Austrasii, kde oženil se s ctnostnou pannou Floribanou, kteráž porodila mu syna Floriberta.
Hubert stýkal se v úřadě svém často také s muži bohabojnými, a křesťanské ctnosti jejich dojímaly ho. Žil sice po světsku nestaraje se o spasení svoje, ale byl přístupen všemu dobrému, a když milosť Boží ho volala, neodporoval jí. Mocně zachvěla duší jeho smrť výborné manželky Floribany. Začal vážně přemýšleti o dosavadním životě svém, přemítal o věčnosti a soudu Božím, zhnusil si zábavy i rozkoše světské a zatoužil po věcech vznešenějších. Posléze umínil si, že dá světu výhost a sloužiti bude výhradně Bohu. I složil úřad svůj a opustil dvůr chtěje vstoupiti do stavu duchovního.
Toho času vrátil se Maastrichtský biskup sv. Lambert ze sedmiletého vyhnanství do sídla svého. U tohoto slovutného biskupa hledal Hubert útočiště prose ho, aby mu byl učitelem a vůdcem na cestě dokonalosti. Milerád přijal světec spásychtivého Huberta a učil ho pokoře, odříkavosti i nábožnosti, a vzdělav jej v potřebných vědách udělil mu kněžské svěcení a učinil ho pomocníkem svým v úřadě biskupském.
Po mučednické smrti sv. Lamberta (17. září roku 709) stal se nástupcem jeho na biskupském stolci v Maastrichtě Hubert. Postaven takto na vysoký svícen svítil v církvi jasným světlem, kráčeje ve šlépějích věhlasného předchůdce a učitele svého. Bojoval mečem slova Božího proti neplechám tehdejší doby, nedbaje odporu a překážek lidí zlých a bezbožných. Obrátil množství hříšníkův, utvrdil ve víře a v ctnostech lidi spravedlivé, a byl útěchou nešťastníkům. Z blízka i z daleka spěchali zástupové na jeho kázání, kteráž potkávala se s velikým úspěchem, poněvadž sám věrně činil, čemu učil, jsa příkladem živé víry, nábožnosti, odříkavosti a lásky k bližnímu.
V nejzažších končinách Brabantských, v horách Ardenských udržovali se tehdáž ještě zbytkové staré modloslužby. Jako dobrý pastýř docházel horlivý Hubert i do těchto nehostinných lesů, aby pohany Kristu Pánu získal a modloslužbu vykořenil. Nešťítě se žádné námahy ani nebezpečenství byl ochoten na těchto apoštolských cestách s vůli Boží podstoupiti třeba i mučednickou smrť, ba modlíval se, aby došel koruny mučednické a takto se stal dokonalým následovníkem svatého předchůdce svého. Ale nebylo mu dáno proliti krev pro Krista Ježiše, za to žehnal Bůh úsilovné práci jeho. Pohané vidouce jeho neúhonný život, jeho obětavosť, pokoru a velikou lásku, naslouchali kázáním jeho, a divy, jež mocí Boží konal, přispěly valně k tomu, že víra křesťanská mezi nimi utěšeně se šířila.
K lidem ubohým byl Hubert zmíry laskavý a štědrý. Šatil a krmil chuďasy práce neschopné, pečoval o opuštěné sirotky a vdovy, vykupoval z vězení dlužníky, podporoval chudé rodiny, a vůbec rozdával vše, co měl, pokládaje biskupské důchody za majetek chudých. Čas zbývající po práci spojené s povinnostmi úředními, trávil nejraději o samotě na modlitbách a v rozjímání, postíval se přísně, odpočíval jen málo a vzdychal po vlasti nebeské naříkaje, že jest mu dáno příliš dlouho přebývati na této zemi jako u vyhnanství. Byloť obcování jeho v nebesích (Filip. 3,20), proto rmoutil se, že nemůže ještě do této vlasti své odejíti, aby tváři v tvář mohl patřiti na Boha.
Hubert maje něžnou lásku a úctu ke svému předchůdci a učiteli vídal ho často ve snách a byl jím napomenut, aby přenesl ostatky jeho do Lutichu, a poznávaje v tom vůli Boží bal je roku 721 vyzdvihnouti a uložiti ve svatyni, kteráž na mučedništi tohoto světce zbudována byla. Zároveň přeložil biskupské sídlo svoje z Maastrichtu k tomuto chrámu do Lutichu, udělil této nepatrné osadě městská práva, a položil takto základ k budoucí velikosti města Lutichu.
Předvídaje blizkou smrť určil si Hubert ve stoličném chrámě Lutišském místo odpočinku a připravoval se po celý rok na odchod do nebe. Navštěvoval pilně chrámy, uctíval ostatky svatých a vzýval obzvláště světce Lamberta i Albina, aby mu vyprosili od Boha šťastné poslední hodiny. Posléze vydal se na prosbu několika velmožů do Furu v Brabantsku, aby posvětil tamní nový chrám. Tu rozloučil se na kázání s věřícím lidem a doložil: "pokud živi jsme, jsou nám dvéře milosrdenství Božího otevřeny, po smrti naší zavrou se však, a otevře se brána pekelná, aby pohrdače a přestupníky zákona Božího ku potrestání přijala. Uvaž tedy každý, čims byl, co jsi a čím za krátko budeš! Čím pohřešil jsi se proti přikázáním Božím, z toho vydej dobré ovoce pokání a smiř se s Bohem!" Vraceje se do Lutychu cestou rozstonal se zimnicí a byl donesen do biskupského dvorce. Tu rozloučil se s průvodčími i se synem Floribertem, odporučil se modlitbám jejich a dne 30.května roku 727 zesnul v Pánu. Po přání svém byl pohřben ve stoličném chrámu Lutišském v kapli sv. Petra, kterou sám zbudoval. Učastenství lidu při tomto pohřbu bylo převeliké, a všichni přítomní byli přesvědčeni, že ten, jehož tělesná schránka klade se do hrobu, je světec. I jali se věřící navštěvovati hrob ten a vzývati zesnulého biskupa za přímluvu u Boha, a bůh vyslýchal mimořádným způsobem prosby jejich dotvrzuje takto svatosť jeho. Sto let potom, roku 827 byly ostatky sv. Huberta přeneseny do chrámu při benediktinském klášteře Andainském v Ardennách, a klášter ten přezván jest klášterem Svatohubertským. Tu uloženy jsou podnes ostatky tohoto světce, a množství poutníků přichází zbožně je uctívat. Památka sv. Huberta slaví se dne 3. listopadu.

Další patroni

DIANA (ARTEMIS) - bohyně lovu  

Lidé dávných věků, v bázni před neznámem, před neviditelnou je obklopující mocí, uctívali síly přírody. Byl to nejprve kult stromů a později zvířat, které postupem času přešly v uctívání bohů ve zvířecí či lidské podobě. Hlavní oblibou byl kdysi lov. Pradávní lovci považovali úspěchy i neúspěchy při lovu taktéž za působení nadpřirozených sil a vytvořili si idol, boha, kterému obětovali před odchodem na lov a jemuž děkovali, jestliže byl lov úspěšný. O bozích lovu ve starověku pocházejí první dochované zprávy z Mezopotámie. Nejstarší známý epos světa "Gilgameš" se zmiňuje o bohu zvěře Sumukanovi. V Babylonii žil velký lovec Nimrud, později zbožněný a jako bohyně lovu byla uctívána též Ištar. V Asyrii byl bohem války a lovu Ninurta. Hetité v Malé Asii uctívali bohyni lovu Rutas, zobrazovanou někdy s jeleními parohy. V Lydii byla bohyní lovu Artimus. Tyto bohyně byly zřejmě prototypem pro Artemis, uctívanou jako antická bohyně lovu ve starověkém Řecku; staří Římané ji nazvali Diana.

Artemis (Diana) byla původně ctěna jako ochránkyně veškeré přírody, bohyně plodnosti a měsíce; proto byla někdy zobrazována s půlměsícem. Byla pokládána za tvůrkyni lovu, sama vášnivou lovkyní.I jiné starověké národy měly svá božstva lovu. Keltové uctívali jelenohlavého Cernunnose, nordickým patronem lovu byl Ullr. U starých Slovanů je pouze z Polska doložena bohyně lovu Dzewana.

Křesťanství nahradilo svými svatými, svými patrony, pohanské bohy. A tak i lovci dostali svého ochránce - sv.Eustacha anebo sv.Huberta. Avšak antika ovlivnila řadu oblastí, včetně umění, všech následujících údobí. Artemis byla většinou potlačena Dianou, její kult se samozřejmě zcela přesunul z oblasti lovectví, do sféry umění. Postava Diany již od antiky ztělesňovala ideál ženské krásy "sportovního" typu. A nejinak tomu bylo i ve středověku, v baroku i v dobách následných. Ve výtvarném umění - nejen cizím, ale i v našem - pro to nacházíme dostatek důkazů , ať se jadnalo o sochařství, kresbu a malbu, či umělecká řemesla.

SVATÝ EUSTACH - LEGENDA (podle různých pramenů)

Za židovských válek pod vojevůdcem římským císařem Vespasiánem (vládl v letech 69 až 79 po Kr.) a jeho synem Titem (79 až 81 po Kr.) se vyznamenal neobyčejnou udatností člechtic Placidus. Stejně vynikl ve válce proti Dákům za císaře Trajána (98 až 117 po Kr.), začež jej císař jmenoval velitelem jízdy.
Placidus byl ženat s římskou Trajánou a měl dva syny. Byl znám jako pronásledovatel křesťanů. V mírových dobách velmi rád chodil na lov. Jednoho dne narazil na tlupu jelenů, z nichž nejsilnější se odloučil a prchal do lesa. Placidus zahořel touhou jelena ulovit a jal se ho pronásledovat. Po dlouhé a namáhavé honbě zahlédl konečně jelena na vrchoku skály. Zvedl luk, aby namířil, když v tom spatřil mezi parohy něco lesklého. Přiblížil se proto ještě blíže a shledal, že jelen má mezi parohy svítíci kříž. Pln úžasu zřel na nadpřirozený zjev - a tu pojednou slyší tajemný hlas: "Placide, proč mne pronásleduješ? Jsem Kristus, jenž za spásu tvoji a všeho lidstva zemřel na kříži. Šel jsi na lov, ale já jsem přišel ulovit tebe." I tázal se Placidus: "Pane, co mám činiti?" A dostalo se mu pokynů, aby šel k místnímu biskupovi a poprosil o křest. Rozechvělý pospíchal Placidus domů a vyprávěl své ženě celou příhodu. K jeho úžasu mu žena sdělila, že i ona měla vidění a slyšela slova: "Zítra se svým mužem a dětmi přijdeš ke mně." Placidus tedy vyhledal křesťany a dostalo se jemu i jeho rodině vzdělání ve víře Kristově a křtu. Placidus přijal jméno Eustach, jeho žena Theopista, synkové pak Agapit a Theopist. 
Druhého dne po křtu vydal se Eustach do lesa, kde uzřel opět zjevení. Dozvěděl se, že bude podroben trpkým zkouškám, ale vytrvá-li, dostane se mu odměny. Vrátiv se domů, sdělil Eustach ženě, co viděl a slyšel, a všichni se na budoucí útrapy připravili.
A skutečně se utrpení a zkoušky dostavily. Znenadání počalo Eustachovi umírat služebnictvo, jako by bylo zasaženo morem, pak zašla veškerá zvířata, zloději mu vyloupili obydlí a zapálili. Pohanské obyvatelstvo přisuzovalo pohromu pomstě bohů, jimž se rodina Placidova zpronevěřila, a v nenávisti začalo je pronásledovat a činiti jim příkoří. I rozhodl se proto Eustach odstěhovat se s rodinou do ciziny a hledati tam obživu. Vstoupili na loď plující do Egypta a když majitel lodi žádal peníze, neměl jich Eustach dostatek. Proto byla jeho žena Theopista zajata a Eustach se syny vysazen na břeh.
Zničen nastoupil Eustach se syny smutně další cestu. Dostali se až k břehům řeky a nemohli nalézti ani most, ani člun. Proto vzal Eustach jednoho synka na ramena a přeplaval s ním na druhý břeh. Když se vracel zpět, spatřil s hrůzou, jak obrovský vlk odnáší druhého synka, zároveň zaslechl výkřik od břehu, kde zase lev uchvátil prvního hocha a prchal s ním.
Zhroucen a vyčerpán vystoupil Eustach z vody a klesl na kolena, pronášeje slova: "Pane, Ty's mi je dal. Ty's mi je vzal, Ty mi je můžeš opět vrátit. Jméno Tvé budiž velebeno." I našel pak službu u rolníka, kde zůstal v těžké práci.
Když se po mnohaletém klidu rozvířily opět pohraniční spory, nemohli se Římané vyhnout ozbrojenému zákroku proti Parthům. Avšak císař Traján neměl zkušeného vojevůdce. Vzpomněl si na bývalého velitele Placida, dal ho hledati a po nalezení mu svěřil velení nad legiemi.
Placidus - Eustach zvítězil a ubíral se s vojskem do Říma krajinami, kde kdysi zažil velké utrpení. Jednoho dne při odpočinku zaslechl rozhovor dvou mladých vojínů, kteří si vyprávěli své osudy a shledali, že jsou bratry. Byli to jeho synové. Jejich rozhovor vyslechla též nepozorovaně jistá žena, která rovněž ve vojínech poznala své syny. Tak se šťastně shledala celá rodina.
Císař Traján zemřel, nedočkav se vítězného návratu vojsk. Nově zvolený císař Hadrián přál si oslaviti vítězství triumfálním pochodem, při němž měl vítězný velitel přinášet oběti pohanským bohům. Eustach odepřel jednati proti své víře, začež jej rozhněvaný Hadrián odsoudil k smrti roztrháním šelmami. Lvi se však nedotkli ani Eustacha ani jeho rodiny. Proto byl rozžhaven kovový býk, do jehož nitra byli odsouzenci vrženi. Všichni zahynuli, ale jejich těla nebyla ohněm poškozena. Mělo se tak státi 20. září roku 120 po Kr.
V 9. století byl v Římě vystavěn chrám k poctě svatého Eustacha. Jeho uctívání jako patrona lovců se přeneslo nejprve do Španělska a do Francie, pak do Belgie a do Německa. Do našich zemí byl jeho kult zaveden v druhé polovině 16. století německou šlechtou, která se tehdy zmocňovala majetků mnohých českých rodů.

Svatý Eustach inspiroval celou řadu slavných malířů a máme celou řadu příležitostí sledovat, jak jeho kult pronikal přes hranice naší vlasti, jak se šířil a přitom inspiroval umělce, kteří jej v různých podobách s jeho atributy malovali na plátna nebo tesali do kamene, či jinak zvěčnili, aby mohl přetrvat celé generace smrtelníků.
Kult sv. Eustacha získává postpně vliv v Čechách a na Moravě. Celá řada uměleckých a historických památek nám dosvědčuje, že svatý Eustach byl u nás uctíván již výhradně jako patron lovu, střelby, cechu loveckého a honitby, zejména pak v 17.a 18.století. Z toho vyplývá, že se objevuje zejména v interiérech kaplí loveckých zámků a kostelů.