Drobečková navigace

ÚVOD > BELGICKÝ OVČÁK MALINOIS

BELGICKÝ OVČÁK MALINOIS

 

 

 

Historie belgického ovčáka

Ovčáci podobní belgickým ovčákům se v Evropě vyskytovali již kolem roku 1650. Byli to středně velcí psi, odolní a přizpůsobiví drsným podmínkám, nenároční na stravu, dychtiví pracanti. Jejich úkolem bylo přesouvání stád a ochrana dvora. Psi se vyznačovali špičatým čenichem, špičatýma ušima a krátkou srstí v obličeji. Jejich zbarvení a srst byly proměnlivé.

Podobní psi se vyskytovali i na území Belgie, ovšem nikdo o nich nemluvil jako o belgických ovčácích. Nebyli ještě považováni za plemeno. Obrat přinesl rok 1891, kdy několik přátel ovčáckých psů vytvořilo v Bruselu spolek pro čistokrevný chov tamějších psů pod názvem "Club du chien de berger belge". Tento klub byl od doby svého založení až po dnes registrován a podporován Societé Royale Saint Hubert.

První akcí klubu bylo shromáždění 117 ovčáků na "výstavě" v areálu veterinární školy v Cureghemu. Tam profesor Reul vytyčil znaky plemene: tři varianty srsti - dlouhosrstá, hrubosrstá, krátkosrstá a zbarvení černá, tmavošedá, hnědě žíhaná s a nebo bez tmavěžlutých odznaků a také kalně šedobílá; ucho vzpřímené, výška v kohoutku 55 cm. Stanoveným znakům odpovídalo 40 psů, kteří byli vytipováni jako vhodní k dalšímu chovu, mezi nimi bylo sedm černých, dlouhosrstých. Profesor Reul také doporučil mezi sebou spojovat psy se stejným druhem srsti, nehledě k jejich barvě.

V roce 1895 byla dovolena už jen černá barva pro dlouhosrsté, červenohnědá pro krátkosrsté a šedá pro hrubosrsté. Z chovu bylo proto v samých počátcích vyloučeno velké množství cenných jedinců, kteří neodpovídali novým normám. Jejich majitelé si založili vlastní klub a poctivě produkovali psy ve všech odstínech hnědé, šedé a černé. Změna standardu způsobila sloučení obou klubů a nadále se belgičáci chovali v následujících variantách:

  • Groenendael - černý, dlouhosrstý

  • Laekenois - šedý nebo červenohnědý, hrubosrstý

  • Malinois - červenohnědý, krátkosrstý

  • Tervueren - červenohnědý, dlouhosrstý

 

GROENENDAEL
Jméno GROENENDAEL vzniklo podle městečka stejného názvu, které bylo zpočátku centrem chovu dlouhosrstých černých belgických ovčáků. I když se později centrum chovu přesunulo do obce Binhe, kde působila chovatelská stanice Mont-Sava, jméno již varietě zůstalo.

Kolem roku 1879 koupil chovatel ovcí Beernaerts Uccle jednoho psa a dal mu jméno Piccard d´ Uccle. Tímto Piccardem nechal zámecký hospodář Rose krýt svou černou dlouhosrstou fenu ovčáka Petite. Ze spojení Piccarda a Petite se narodil DUC DE GROENENDAEL, černý pes s širokým bílým límcem, středně velký, elegantní, pyšný pes, ideální představitel požadovaných znaků v té době.

Sourozenci Duce byli Pitt, Baronne, Margot a Berger. V roce 1898 byl Duc a Margot vystaveni a posouzeni profesorem Reulem. Fena Baronne byla krytá svým otcem Piccardem, spolu byli také spojeni sourozenci Duc a Margot. Chovatel Smets odchoval dokonce celkem 30 psů po Mirze (sestra Duce z pozdějšího vrhu) a Carlovi (Piccard x Nette).

 

LAEKENOIS
Laekenoise dostal jméno podle královského zámku Laeken, kde místní ovčácká rodina chovala drsnosrsté ovčáky po mnoho let.

 
 
 

Zakladatelem Laekenoisů byl hrubosrstý pes Vos a jeho potomci, hrubosrstí mahagonoví psi Tom a Voss II. Ze spojení Voss II a šedé hrubosrsté feny Mera se narodil šedý Bezouf. Ten byl spojován s vlastní matkou a jejich potomkem byl šedý hrubosrstý pes Bover Sus.

Historie Laekenoisů není nijak růžová, nikdy nebyl tak atraktivní jako tervueren nebo Groenendael ani nikdy nebyl obdařen pověstí skvělého pracanta jako Malinois a tak, i když neprávem, zůstal nejméně početnou a poměrně vzácnou variantou, poslední v řadě belgických ovčáků.

 

 

MALINOIS
Jeho název se odvozuje od města Malines. Chovatelé v jeho okolí chtěli zejména dobrého pracovního psa a exteriér je nijak moc nezajímal. Došlo zde proto k mnoha křížení i mezi druhy srsti.

Jeho putování se odvozuje od hnědě žíhané Diane, dcery mahagonového drsnosrstého Vosse (viz Laekenois) a krátkosrsté žíhané Lieske. Diane dala spolu s šedohnědým Samlosem, jehož původ je neznámý, krátkosrstého psa jménem Tomy, který se pak stal základem chovu Malinoisů.

Dalšími významnými předky byli Dewet, krátkosrstý světlý pes s tmavou maskou a Tjop, krátkosrstý, tmavě hnědý pes bez masky.

 

 

TERVUEREN
Majitel zakládajících jedinců, pan F.Corbeel žil v městě Tervueren, od nějž vzešlo jméno variety. Pan Corbeel měl psa a fenu, ve zbarvení tmavý mahagon, s černými konečky chlupů (dnes se tyto konečky nazývají charbonáží) a dlouhou srstí. Jmenovali se Tom a Poes.

V roce 1985 se narodila z jejich spojení fena Miss. Ta byla kryta černým dlouhosrstým Ducem a z jejich spojení se narodil později hojně využívaný hnědočervený pes Milsart, o kterém odborníci v té době hovořili jako o prototypu plemene.

Tervuereni tedy pocházejí ze čtyř psů: Piccarda d´ Uccle a Petite (rodiče Duc de Groenendael) a Tom a Poes (rodiče Miss).

 

 

JINOBAREVNÍ BELGIČTÍ OVČÁCI
Problém jinobarevných psů vznikl velmi záhy. Boj o barvu (i přes doporučení profesora Reula) vznikl již v roce 1890.

V roce 1914 byla na výstavě v Bruselu vystavována dlouhosrstá šedá fenka, která obdržela první cenu. Jmenovala se Creole, byla výborně stavěná a až na barvu odpovídala ideálům plemene, navíc měla vynikající povahu. Její barva byla šedá, na hřívě poněkud tmavší, s černou podsadou. Podle tehdejších regulí měla být fena vyřazena z chovu. Chovatelé se však ptali, proč má být tak krásná fena vyřazena? Creole spustila první skutečně vážnou diskusi o barvě.

První světová válka udělala konec všem hádkám, nepřežili totiž skoro žádní belgičtí ovčáci vhodní k chovu. Klub musel udělat ústupek a v rámci zachování plemene uznal v roce 1920 také dlouhosrsté červenohnědé a šedé. Zase se dalo tu a tam vidět psy v šedých tónech, ale zájem se na ně obrátil až v letech 1965-1970, kdy uskutečnil své vítězné tažení pes Milko du Parc de l´Hay. Milko byl vyštěpenec z Groenendaelů. Jeho vnuk Vici des Hauts de Biévre navázal na jeho velké úspěchy a přidal si k nim ještě držitelství třech titulů Světový vítěz. Vici se narodil v roce 1972 po šedém Quarry van Nekkerberg Ter Leie (syn Milka) a šedé Riane du Donjon de Vincennes. Vici se stal otcem mnoha nádherných štěňat a jeho jméno dnes nalezneme prakticky ve všech rodokmenech kvalitních tervuerenů.

Na konci 20.století se stále vedly diskuse, hádky a boje o barvu. Boj mezi nesmiřitelnými představiteli francouzského a belgického chovu přinesl v devadesátých letech těžkou ránu. Na truc francouzským chovatelům (ve Francii je šedá a stříbrná barva velmi oblíbená), podal belgický klub návrh na změnu standardu a zakázání šedých a stříbrných odstínů. Po vychladnutí vášní a zásahu vyšších kynologických orgánů byl požadavek zmírněn a šedá byla v novém standardu z roku 1989 označena jako nedostatek. Šalamounská formulace ve standardu navíc umožnila některým rozhodčím velkou penalizaci barvy, stejně jako jiným titulování psů s šedou barvou, proto jejich posouzení záleželo spíš na rozhodčím a zvyklostech v tom kterém státě.

V roce 2001 došlo konečně ke změně standardu a šedí či stříbrní Tervuereni nejsou již tolik diskriminováni, je pouze stanoveno, že přednost se dává fauve (rezavé) barvě a že šedá je nedostatkem.