Postřehy  Mgr. Bc. Zuzany Švédové Dis.

Postřehy, úvahy a myšlenky Mgr. Bc.Zuzany Švédové Dis. , které si moc vážím a mnohé jsem se od ní naučil:

Povídání se Zuzkou

Ano, vše je jen hra a netřeba se tu ničeho bát... žijeme ten nejlepší příběh, protože je náš, žijeme v té nejlepší možné době, protože je naše, můžeme jíst co chceme, poslouchat co chceme, jet, kam chceme, milovat koho chceme... Smát se čemu chceme!

Nebojte se neúspěchů, každý jsme tu v něčem výjimečný, jen to v sobě objevit, jakmile jsme pak na dobré cestě, už z ní nikdy nesejdeme, vidím to na sobě, nebojím se jít, život mě hlídá... 

* Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde ... 

* Člověk potřebuje být ohodnocen, jinak si připadá hloupě.

* Pokud kráčíš světem s otevřeným srdcem, tak vidíš rozkvetlé kaštany a východy slunce, kdy se Ti opravdu tají dech.

* Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas?
Které jsou jeho oblíbené hry?“ Místo toho se zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají.

"Smát se často a hodně;
získat si respekt inteligentních lidí
a náklonnost dětí; vydobýt si 
uznání upřímných kritiků a snést
zradu falešných přátel;
ocenit krásu, nalézt v ostatních to nejlepší;
zanechat na světě něco dobrého, třeba
zdravé dítě, kus zahrady či vyrovnané 
závazky; vědět, že alespoň jeden
život byl snazší proto, že právě vy
jste žili. To je třeba zvládnout."
Ralph Waldo Emerson

* Víš..., když je člověku moc smutno, má rád západy slunce...

* Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.

A TOHLE ZBOŽŇUJI :
* Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk jednu polkne nemusí týden pít.
„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.
„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“
„A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“
„Co kdo chce...“
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Bavme se, stále tu totiž smíme být, taková spousta lidí již odešla, nemohou se posadit venku pod všechny ty nádherné rozkvetlé kaštany, nemohou si pustit svou oblíbenou hudbu, začíst se do některé z Remarquových knih... ale my můžeme, my všichni stále smíme a můžeme, můžeme se rozběhnout, dýchat, rozdat tu tolik lásky kolik jen k rozdání máme... a navíc, všechny ty dary, vždyt my si tu můžeme i zaplavat s mp3 v uších, dalekohledy pozorovat hvězdy, ochutnat ananas z druhého konce světa, naskočit to vlaku a za pár hodin být v Praze, skouknout všechny svaté na mostě, zajít si do starých archívů a najít noviny ze dne, kdy jsme se tu mnozí narodili z přílišné lásky... 
Můžeme tu psát, hrát si, udělat dobrý oběd, cítit zde takovou spoustu pokory, která tu nedovolí ustrnout na místě...

Takovou spoustu z vás tady zbožnuji, je mi jedno, co si tu s sebou vláčíme, ani já tu nejsem bez viny, přijímám nás však takové, jací jsme, všichni tu totiž plníme svůj životní zákon a jsme výsledkem naší dosavadní cesty... 
Smekám tu před spoustou z vás, jak moc jste silní a krásní 

Je krásné být šťastný, TADY a TEĎ, ne včera, ne zítra, NYNÍ, jen tak, bez příčin. Protože si užíváme malé drobné radosti, jako když za horkého letního dne zaprší a my ucítíme vůni chodníků, jindy zas promrzlí přiběhneme domů a napustíme vanu horké vody, aby každá z jejich molekul ulpěla na naší chladné kůži... a pak, přijde neskutečná úleva, naše promrzlé prsty přicházejí k životu, možná to trošku bolí a pálí, ale i tohle je život a dává nám najevo, že stále jste a smíte tedy činit neskutečně smyslné i nesmyslné věci  Zastavit se uprostřed zdánlivé všední každodennosti a poděkovat za to, co máme. Vypustit stesky nad tím, co nám schází, protože nikdy, skutečně nikdy nebudeme mít vše. V každé etapě svého života pojmeme jen to, co je nám třeba, tak jako neneseme tíhu celého světa, není nám souzeno být vlastníky všeho. Vidím v tom spásu... Ve všech těch základních pravdách, v celém svém životním zákoně, neboť jsme nástroji, TADY a TEĎ a nic víc pro tento okamžik nemáme...jen ono štěstí, kterým se smíme naplnit... tím štěstím smí být cokoli... Úplně cokoli 

Život je bájo :-) učím se umění malých kroků :-) čtu si tady Exupéryho, Remarqua, stojím s ním v jeho Zaslíbené zemi a ochutnávám první zmrzlinu, dávám si výborné Frapé se svými přáteli, se kterými sdílím, chystám dále ty své krabičky, protože cítím, že to všechno má smysl. Každým dnem mi tady víc a víc dochází, že tu netřeba být závislým na ničem hmotném. To podstatné máme uvnitř sebe samých a pokud se ztišíme, najdeme odpověď na každou ze svých otázek... 
Být sám sobě přítelem, dát to nejlepší sobě, protože posléze smíme dát to nejlepší z nás i světu... Učit se umění malých kroků, počkat si na to nejlepší, co tu někdo pro nás uchystal... 

Život je fakt fajn 
Byla jsem si nasbírat lipové květy... Loňskou zimu jsem totiž doma našla krabičku s nasušenou lípou, zrovna, když jsem byla trošku nemocná, postavila mě na nohy... Dneska jsem si s sebou vzala mé oblíbené Radiohead a šla se projít za město, abych si nasbírala lípu i pro letošní rok. 
Vůbec by mne nenapadlo, kolik rozruchu tím způsobím  Kolem mne procházely maminky s dětmi, projížděli lidé na kolech, jeden chlapeček se ptal: "Jééé, co tam ta holčička dělá? " (Holčička :-)) přišlo mi to úsměvné. 
Pak kolem projížděl manželský pár, sesedl z kola a přišel ke mně a začal mi vykládat, že jsem první, koho vidí sbírat lípu a že jsem pěkná rarita (což jsem asi i bez lípy:-)) povídali o tom, jak sbírávali lípu do školy a jak ji všude doma sušili a jak to krásně vonělo... stejně, jako teď u nás, když jsem ji všude hezky rozložila a těším se, těším, až si uprostřed chladné zimy užiju kousek teplého jara  
Život je úžasný a ty nejhezčí věci kolikrát nic "nestojí". To jen my se tady honíváme za hloupostmi a stavíme na nich celý svět...

 "...chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce. Vrhni se do této lásky s odvahou, vytrvalostí a maximální rozhodností. Odměnou za tvé snažení ti bude zavržení a vyloučení ze společnosti tvých přátel a blízkých. Pokud se však odmítneš vzdát, pokud přežiješ osamělost a pevně se přidržíš své lásky, zjistíš, že máš nové přátele, novou rodinu, která tvé hodnoty a ideály sdílí. S nimi dolétneš dál a výš, než si dokážeš představit..."

Richard Bach

Cukr je skutečný jed, je ho ve všem tolik... a skutečně vám to dojde až tehdy, když jej z učitého důvodu nemůžete, popřípadě, když se o něj začnete zajímat... 
Když už, doslazujte medem, popřípadě Stévií, což je bylinka, 100x sladší než cukr...
Umělá sladidla dejte stranou, přetěžují naše ledviny, slinivku, játra a nejen Ty...

Dáváte poznat, co je skutečnou láskou. Víte, nosíme si v sobě takové ty pravdy, že toužíme milovat a nesvazovat, Až teprve ty dnešní dny mi dochází váha oné myšlenky. Existují tisíce podob lásky, možná desítky tisíce, láska není pohádkou na dobrou noc, jak si lidé mnohdy myslí. Věří, že jakmile najdou lásku v druhém, bude jejich život krásný... Ne, hledat v sobě, pak tomu druhému svou lásku ukázat, pozvat jej do svého života, aby si ten druhý v tom všem našel zalíbení a nebo popošel zase o kousek dále. Aby potkal toho někoho, kdo jeho lásku přijme a zároveň přidá svou. Taková láska se pak násobí...

Je skutečně krásné, milovat a nepoutat. Cítím to ted tak moc silně. Ačkoli nám někdy není souzeno být spolu, mizíme si na kraj světa, jste tady stále pro sebe. Budeme se dotýkat i přes tisíce kilometrů, přes všechny kopce a hory, protože vzdálenost, která spojuje naše srdce neexistuje. Naše srdce, naše myšlenky, náš dech se dotýkají...
Láska je podstatou, je to základ a špička pyramidy. A prostor mezi tím vším je jen prostorem, který se vší oné lásky dotýká. Je to tedy základní správná substance, ze které je třeba stavět svět? 

“Chci tě milovat, aniž bych tě spoutávala,
vážit si tě, aniž bych tě hodnotila,
jít po tvém boku a nebýt ti na obtíž,
pozvat tě blíž, ale nečinit si na tebe nárok,
vzdalovat se od tebe bez pocitu viny,
vidět, jaký opravdu jsi, a nevyčítat ti to,
a pomáhat ti, aniž bych tím zraňovala tvou důstojnost.

A pokud můžu totéž dostat já od tebe,
nebudeme se míjet a
budeme jeden o druhého bohatší.”

Virginia Satirová

Někdy si říkám, že je tento život pouhou náhodou, závislou na náhodách druhých lidí, kteří se prostě museli potkat, kteří se prostě museli minout, aby našli toho někoho, aby vznikl prostor pro někoho nového. Někdy si říkám, co by se asi stalo, kdybych vystoupila o zastávku dřív a došla ten kousek pěšky. Člověk nemá právo rychle skončit, měl by se pomalu vytrácet…

Láska není rybník, ve kterém můžeme hledat svůj obraz. Má příliv a odliv a jsou v něm vraky a potopená města a chobotnice a bouře a truhly se zlatem a perly. Ale perly, ty leží hluboko ( Z knihy Vítězný oblouk – E.M. Remarque)

Čas od času mi dojde, že je tento život vlastně báječný. Stačí jet tramvají a vnímat ty, kteří se usmívají, čímž Vám na chvíli změní život. Koupit si od pána postávajícího na rohu noviny. Jen tak hodit penízek do fontány a přát si tisíce věcí, které se možná nikdy nesplní.

Krásný den, 
někdo mi před pár dny řekl, že se mám naučit ve všech těch přílišných pocitech lásky, radosti i smutku, protože i to hezké nám kolikrát může pokrást duši, umět rozplynout. Pobrat co je třeba, třeba i chvíli nést, abychom to zase někde po cestě ztratili pro toho někoho, který po nás převezme štafetu. 
Tenhle ten život mne kolikrát tolik dojímá. Zkouším si tu svou duši omlátit jak jen to jde, aby byla netečnější, ale... ona jednoduše nechce 
Cítím, že člověk potřebuje nějaký druh kotvy, ze silného železa, v určité životní etapě se umět zaklesnout a nepustit... Jen, někdy je pohodlněšjí nechat se tu unášet, když do nás zrovna foukne vítr...

Jako rodiče, manželé a milenci, nesnažte se dělat ze své lásky pouta, která svazují. Dělejte z ní magnet, který nejdříve přitahuje, ale poté se obrátí a odpuzuje, aby ti, kdo jsou přitahováni, nemuseli věřit, že se vás musí držet, aby přežili. Nic není vzdálenější pravdě, nic není druhému škodlivější. Ať vaše láska vypudí vaše milované do světa, aby si uvědomili, čím jsou, ke komu se chtějí vrátit. Tak je budete skutečně milovat !

Děkuji za všechny překážky, které mne učily, jak zde být skutečně šťastná a občas se tu zhluboka nadechnout vší hřejivou vděčností....

Miluji Exupéryho - dává do mé duše takový klid... čtěte pomalu:

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.
Nauč mě umění malých kroků.