Nejsmutnější ráno

Na to ráno se těšil jako malý kluk. Neviděl  ji už déle, než půl roku a uvědomoval  si, že už ji asi mockrát ani neuvidí. Byli  domluveni, že za ním přijede ráno v osm rychlíkem a bude ji čekat na nástupišti. Nemohl  dospat a ten den vstal  dřív, než obvykle.  Zkusil  ji o půl osmé cinknout, jestli se dostala v pořádku do vlaku. Mobil mu ale nezvedla... Nezvedla ho ani před osmou a to už mu připadalo hodně divné, i když ona telefony nezvedala docela často...
Stál před vlakem a očima po ní mezi vystoupivšími lidmi pátral. Nikde ale nebyla a tak nakonec zůstal  stát sám na prázdném nástupišti.  Zkusil  tedy do třetice zavolat, aby zjistil,  co se jí přihodilo a jestli je v pořádku. Marně!  A tak čekal  celý den, zda mu  zavolá a vysvětlí, proč nemohla přijet, co se jí stalo...  Měl o ní starost!  Ona mu však nezavolala. Prostě  jí za to vůbec nestál...  Až druhý den v podvečer mu od ní přišla SMSka, ve které mu napsala, že jí nebylo dobře, že by to nezvládla,že je jí to líto a ať jí to promine... 
Prominul, ale tohle ráno mu zůstalo v paměti po celý zbytek jeho života.