http://www.supremesnooker.com/features/
11. června 2008
Zapomeňte na chvíli na politiku WPBSA. Zapomeňte na fakt, že v kalendáři je nyní méně než polovina bodovaných turnajů, než byla před 10ti lety. Zapomeňte na důsledek zákazu sponzorství tabákového průmyslu. Dokonce zapomeňte i na fakt, že celková úroveň je vyšší, než kdy byla a televizní pokrytí je slušné. Realita je, že snooker je na sestupu.
Když se podívám na prvních pár dnů Mistrovství světa, jedna věc mě více než co ostatní deprimuje. S nejlepšími hráči světa, na nejprestižnějším turnaji roku, v prostorách divadla Crucible, které není zdaleka tak velké jako největší arény, není hlediště plné ani z poloviny. Mám jednoduchou otázku: proč?
Realita se zdá být vysvětlena docela dobře problematikou vytaženou na světlo v první části tohoto článku. Abychom šli přímo k věci, nejsou tu osobnosti a hráči dnešních dnů, nehledě na to, jak jsou dobří, nevzrušují lidi tolik, aby je v hojném počtu vytáhli z jejich zápraží a donutili je vysolit slušné peníze za to, aby je viděli hrát.
Neznamená to, že by se lidé už nezajímali o snooker – to vůbec ne. Zeptejte se Barry Hearna, ten vám řekne, kde je problém. Ano, má pravdu, když říká, že největší chybu udělalo snookerové vedení v 90. letech, kdy odložili uznávané hvězdy předtím, než se zavedla nová generace. Další věcí, kterou vám Barry řekne je, že prodej lístků pro akce Premier League je jen málokdy problematický. V tyto čtvrteční večery ve druhé polovině roku, jsou všechna herní místa po celé zemi vyprodána. Proč tomu tak je? Podívejme se na hráče, kteří tam hrají.
Je tam Steve Davis, který je nějakých 15 let od svého nejlepšího období, ale stále má sklony k okamžikům naprosté nedostižnosti. Je tam Jimmy White, který se ani zdaleka nepodobá hráči, kterým kdysi byl a nevypadá to, že by se ještě dokázal kvalifikovat na velké turnaje, ale nikdo nezpochybňuje respekt, díky němuž má nejvíce snookerových fandů. Je tu Stephen Hendry, kterého mnozí považují za nejlepšího ze všech. A samozřejmě je tu Ronnie. Více o něm za okamžik.
Barry nevybírá hráče jen podle jejich schopností, ale spíše podle toho, aby přilákal diváky do arény, a, co je ještě důležitější, aby přilákal sponzory a televizní společnosti po celém světě. Kvůli tomu si můžete být jisti, že každý rok bude pozván hráč z Dálného Východu, jednoduše proto, aby nalákali jejich televizní diváky. I když tam nepředvedou svou nejlepší formu (kterou samozřejmě teď mají), jejich pozvání je zaručené. Ve skutečnosti bych nebyl překvapen, kdyby byli příští rok pozváni jak Ding Junhui, tak Marco Fu.
Takže co mají všechna tahle jména společného? Jsou to všechno hráči, které chcete vidět. Davis a White, staré časy. Hendry, šedá eminence snookeru, který dominoval 90. letům. Asijští hráči, kteří přilepí miliony diváků na kraje jejich židlí po celou dobu, kdy budou hrát a Ronnie, který nepotřebuje vysvětlení.
Zvláště v Británii se Ronnie jeví jako jediný hráč, který může přimět lidi, aby zaplatili peníze za to, že ho uvidí hrát. Čísla sledovanosti televize proráží střechu pokaždé, když hraje. Je to muž, který má všechno. Asi nejnadanější hráč všech dob, všechno kolem něj je vzrušující.
Způsob, jakým potápí koule je přirozeně snadný. Rychlost, jakou se pohybuje kolem stolu, stěží se zastaví, aby si promyslel strk, který bude hrát. Způsob jakým přehodí tágo z pravé ruky do levé a zpět bez mžiknutí oka. A samozřejmě jeho chování mimo stůl a naprostá nepředvídatelnost. Ronnie to možná ani neví, ale všechny tyto faktory z něj dělají oživující prvek, který snooker potřebuje, pokud má v budoucnosti vzkvétat.
Kvůli tomuto jeho statutu na sebe bere celou novou várku zodpovědnosti. Pravdou je, že rozviřuje u lidí emoce. Jsem si dobře vědom toho, že existuje malé množství snookerových fandů, kteří ho nenávidí, ale je to opravdu mini menšina. Ale i jeho největší fanoušci začínají ztrácet trpělivost s jistými aspekty jeho chování. Udělejme si nejprve malý výčet a přijměme některé skutečnosti:
Za prvé, nikdo nezpochybňuje, že Ronnie je muž s problémy. Zřejmě miluje svého otce a hluboce ho zraňuje, že ho vidí sedět za mřížemi, i když je to za násilný a špatný zločin.
Za druhé, Ronnie trpí depresí. Nemylme se, není to těžký případ pocitu přesycenosti životem. Je to temný mrak, který pokrývá vaši hlavu a co je horší, dělá přežití jakéhokoliv dne extrémně těžké. Naprosto bych pochopil, kdyby se prostě čas od času chtěl vyhnout tiskovkám a rozhovorům, nebyl by to problém.
Nicméně jeho činy jsou někdy neodpustitelné a znevažují sport.
Jeho chování na UK Championship 2006, kdy odešel uprostřed zápasu, bylo naprosto nepřijatelné. Lidé si vzali den volna, cestovali dlouhé vzdálenosti a zaplatili slušné peníze, aby ho viděli hrát a zasloužili si vidět celý a kompletní zápas, konec příběhu.
Později prohlašoval, že trpěl v té době smrtí Paula Huntera. Samozřejmě, všichni snookeroví fandové byli určitým způsobem ovlivněni touto tragickou ztrátou, ale mělo mu dojít, že poslední věc, kterou by Paul chtěl, nebo kterou by sám udělal, by bylo odejít uprostřed hry. Předtím i poté byly další události, ale ten nedávný případ na tiskové konferenci po porážce od Marco Fu na China Open byl obrovský krok vedle.
Když měl pocit, že tu tiskovou konferenci z jakéhokoliv důvodu nezvládne, neměl tam prostě chodit. Mohl se svěřit se svými důvody turnajovému vedení, nebo v horším případě souhlasit s pokutou za to, že by se tam neobjevil. Ronnieho vulgární řeči a narážky nechaly rodiče málo ochotné k tomu, aby byl Ronnie idolem jejich dětí a sponzory málo ochotné k tomu, aby byli spojováni s tímto mužem a samozřejmě sportem, kde se objevuje takové chování.
Excentrické chování je dobrá věc, svéráznost je krásná a její současný nedostatek je hlavním důvodem, proč je v současnosti snooker na sestupu. Ale neslušné poznámky jako tyto, jsou špatné pro všechny strany.
Ronnie se omluvil za to, co řekl a nemám tentokrát pochyb o jeho upřímnosti. Nicméně si nemyslím, že pochopil důsledky toho, co udělal. Říká, že dobrovolně odstoupí z turnajů, jestliže to dá věci do pořádku.
To je samozřejmě to poslední, co snooker potřebuje. Turnaj bez Ronnieho netáhne. Sledovanost by byla ovlivněna, sponzoři budou méně chtít investovat do tohoto sportu, v arénách bude často sotva polovina diváků. Co sport potřebuje a to rychle, je Ronnie, který se objeví s vědomím čistoty velikosti své síly a ještě důležitěji, velmi vážné zodpovědnosti, která s tím kráčí ruku v ruce.
Ve sportu je image všechno. Fotbalistům je donekonečna opakováno, že jsou vzory a že mají povinnost být dobrým příkladem pro své mladé fanoušky.
Kdykoliv hvězdy Premier League šlápnou vedle, jsou stránky všech národních deníků zaplaveny dopisy rodičů, kteří říkají, že tito hráči mají povinnost být dobrým příkladem na i mimo hřiště. Ano, už jsme to slyšeli milionkrát, takže nebudu tu starou únavnou řeč znovu opakovat.
Když myslíme na image, sportovní vzory, naše mysli se docela přirozeně obrátí k fotbalu, a je to správně, protože zcela neoddiskutovatelně je to sport, který britské děti ovlivňuje nejvíce. Dobré příklady ale musí být ve všech sportech, nejen ve fotbalu. Nedávno se objevilo spousta příkladů i mimo fotbal. Na rádiu jsem poslouchal pořad o Dwainu Chambersovi, který se před pár týdny vrátil k atletice a byl tam jeden telefonát od rodičů, kteří se obávali, jak se budou moci podívat svým dětem do očí a říci jim, že nesmí podvádět teď, když Chambers může znovu soutěžit. A navíc, je tu Olympijský rok, takže si můžete být jistí, že všechny otázky drog ve sportu se znovu čas od času v příštích několika měsících vynoří.
Každý sport, který nespoléhá tolik na fyzickou zdatnost ví, že image je důležitá. Když byla uprostřed 90. let založena Profesionální šipkařská korporace, s cílem dostat tento sport znovu zpět pravidelně do televize, jednou z prvních věcí, kterou udělali, byl zákaz pití alkoholu a kouření. Dick Allix, Tommy Cox a další zakladatelé zřejmě zjistili, že nehledě na to, jak talentovaní a horliví hráči jsou, když budou na obrazovkách viděni s takovým chováním, jejich sport by nebyl přitažlivý pro komentátory a reklamní pracovníky, a rodiče by určitě nechtěli sedět před obrazovkami s jejich dětmi a dívat se, protože hráči by nedávali správný příklad.
Snooker kráčí v podobných stopách, i když pomaleji, než šipky. Když se ohlédneme do 80. let, kdy byl snooker nejpopulárnější, Barry Hearn, který v té době vedl většinu top hráčů, znal důležitost image, když se dal dohromady s Matchroom Team. Každý hráč, kterého vedl musel vyhovět požadavkům na čistou pověst, musel se dobře předvádět a být přátelský. Když se tam upsal Jimmy White, předpokládalo se, že si uklidní svůj životní styl a stejně tak jeho kamarád Tony Meo. Když Terry Griffiths obnovil svůj návyk na kouření poté, co nekouřil několik let, Barry, mírně řečeno, zuřil. Nikdy neviděl rád své háče na obrazovkách kouřit, ale Terry trval na tom, že je to jediný způsob, jak si udržet kontrolu nad nervy.
Barry nikdy neuvažoval o tom, že by podruhé podepsal smlouvu s Alexem Higginsem. Věděl velmi dobře, že Hurricane byl příliš velké riziko a snadno sestoupí ze správné cesty a dělá si co chce. Nesnesitelný Howard Kruger si ho vzal pod sebe a sestavil soupeřící tým hráčů, zvaný Framework, do kterého vyhledával, jak říkal, vzrušující partu hráčů, vedenou Higginsem, kteří se stali týmem takzvaných snookerových „lumpů“. Ve skutečnosti se, reklamní firmy a sponzoři jen málo hnali do toho, aby byli spojováni s tak vysoce riskantními hráči, a takový tým se nikdy nemohl stát atraktivní obchodní záležitostí.
Na druhou stranu Barry, vedl svůj tým perfektně a Matchroom Sport se stal komerčním úspěchem. Asi by mi nepoděkoval za tohle moje připomenutí, ale v jednu chvíli byly v prodeji bačkory Matchroom a muži vcházející do arén na snookerové exhibice mohli očekávat, že je přivítají hezká koťátka vodou po holení Matchroom. Zbytek, jak se říká, je historie a Matchroom Sport je nyní zainteresován ve všech odvětvích různých sportovních akcí.
Vstupujeme do moderní éry a snookerová image čelí mnoha výzvám na zlepšení své podoby. Středem toho je zákaz reklamy tabákového průmyslu. Nevypadá logicky, proč sportovní akce nemohou být sponzorovány tabákovým průmyslem, když na to někdo myslí kažých pár sekund. Ano, my všichni si uvědomujeme, že kouření není zdravé ani dobré a že mladí diváci by se neměli povzbuzovat, aby tento zlozvyk přijali.
Ale zase, podívejte se co se stalo ve většině sportů, včetně snookeru, jako důsledek tohoto zákazu. Tabákový sponzoring byl nahrazen reklamou na on-line hry a alkohol. Ani tyto zlozvyky, když se užívají přesmíru, nemohou být popisovány jako zdravé. Mimoto, existuje někdo, kdo začal s kouřením proto, že snookerový turnaj byl sponzorován tabákovým výrobcem? Ne, nemyslím si to. Samozřejmě, skutečným smyslem tabákové reklamy byla změna značky.
Kouření hráčů je naopak jiná záležitost. Jak Barry Hearn věděl už před více než 20ti lety, kouření hrůčů zatímco sedí ve své židli nedělá dobrý dojem ani jim, ani jejich sportu. Hráči sami jsou vzorem a mají povinnost propagovat zdravý způsob života mladým divákům. Z toho důvodu byl také zákaz kouření pro hráče během hry vítán. Než vstoupil ten zákaz v platnost, byl jen Stephen Lee vidět pravidelně, jak kouří. Ostatní hráči, kteří kouří (a je jich slušný počet) si vybrali nekouřit v hernách.
S pouze pár příklady nevhodného chování snookerových hráčů v nedávné době, je bezpečné říci, že prakticky všichni snookeroví hráči jsou přijatelnými vzory pro mladé lidi. Trénink, oddanost a věrnost, kterou dávají své práci je příkladem pro všechny mladé, nehledě na to, zda oni sami se chtějí věnovat tomuto skvělém sportu.
Snooker sám čelí problémům. Není doba na výčet kladů a záporů způsobu, jakým WPBSA vedl sport v nedávných letech, ale výšezmíněný zákaz sponzoringu tabákového průmyslu určitě neudělal z tohoto sportu adepta na finanční úspěch. Snooker byl hodně závislý na tabákovém sponzoringu, možná až příliš, než ten zákaz vstoupil v platnost a to drastické snížení počtu turnajů a finančních odměn, které stále trvá, může být v širší souvislosti přisuzováno právě tomuto faktu.
Ale je toho více. Navzdory dobrým příkladům hráčů, má snooker stále problém s image, takový, který nelze snadno vysvětlit nebo vyřešit. Většina z nás nicméně ví, co to je. Vraťme se zpět do 80. let, kdy vedoucí hráči měli domácí přezdívky, i v domovech, kde byl sledován jen vzácně. Každý měl svého oblíbeného hráče. Každý měl hráče, kterého neměl rád. Každý hráč byl osobností sám o sobě. Byli rychlí, zábavní. Byli tací, kteří dokázali diváky rozesmát. Bylo pár takových, o nichž jsme všichni věděli, že vedou méně než puritánský život mimo stůl, ale to je dělalo více zábavné. Dokonce i Steve Davis byl zajímavý. Zajímavý, protože byl nudný. Dokonce i jeho ledovou koncetraci bylo fascinující sledovat.
Dnešní hráči mají jednu podstatnou nevýhodu oproti hráčům 80. let. Tenkrát hráči, kteří zdobili naše obrazovky přicházeli ze zákulisí hrát exhibice, aby si vydělali na živobytí. Jednoduše museli vědět, jak obecenstvo rozesmát, a nebo jak hrát zábavně, a nebo mít nějaký trik, který je odlišoval.
Moderní hráči to jednoduše neumí. Od raného mládí je to trénink, trénik a zase jen trénink. Pár jich, jestli vůbec někdo, ví, jak říci vtip. Pár si jich dodalo odvahu chovat se, nebo se obléci se tak, aby pobavili diváky.
Riskantní, ale velice zábavné strky jako kombinace červených, zmizely ze hry ve prospěch opatrnosti a jistoty a většina hráčů jen vzácně ukáže nějaký výraz, ať už v aréně a nebo něco podotknou při tiskovkách. Není to míněno jako rýpnutí do moderních hráčů, ale i kdyby tohle připustili, je to realita současné hry. Dokonce i když úroveň hry je vyšší než kdy dříve, spousta kouzla, která dělala snooker tak populární se ze hry vytratila.
A to je důvod, proč je Ronnie O’Sullivan tak důležitý pro snookerovou budoucnost a proč jeho chování u i mimo stůl znamená tak moc.