Alex Higgins

alex[3].jpg

Lidský bručoun

Vždycky patřil mezi nejhorší snookerové lumpy, nevyhrál žádnou trofej už 18 let, rozzuří se okamžitě, jakmile tě spatří, ale i tak Alex Higgins stále tvrdí, že je favoritem pro lidi. Proč? Simon Hattenstone podává bližší pohled na temnou stránku Hurricane.

16. června, 2007
The Guardian

Jsme na cestě za Alex „Hurricane“ Higginsem, legendárním hráčem snookeru, specialistou na problémy, lidskou troskou. A nebo raději ne. Higgins dal na vědomost, že nemá v úmyslu opustit stůj hotelový pokoj před 13 hodinou. Je poledne a on by měl za půl hodiny podepisovat kopie svých biografií ve Waterstone’s v Edinburghu.

Asi není jiný sportovec, o kterém by se vyprávělo více příběhů, než o Hurricane Higginsovi. George Best, Mike Tyson, Paul Gascoigne? Nemohou s ním soupeřit. Byla doba, kdy napadl rozhodčího při zápase, udeřil svou přítelkyni fénem na vlasy a nebo vyhrožoval zabitím svého kolegy snookerového hráče ze Severního Irska Dennise Taylora, mrzačil přítele své dcery a nebo vypil půl pinty voňavky, kterou mu nalil jeho nejbližší přítel Oliver Reed, a nebo spal s cizími lidmi noc před svou svatbou ...

A pak, samozřejmě, je tu snooker. Higgins byl a zůstává šampiónem lidí – navzdory tomu, že nevyhrál trofej už 18 let a nehrál na bodovaném turnaji od roku 1997, kdy byl na 156. místě v žebříčku. Nikdy neměl nikdo výstižnější přezdívku. Hrál jako hurikán, jeho temperament vál jak hurikán. Ale měl víc než rychlost a bezstarostnost – eleganci, emoce, sílu mozku, styl, instinkt a odvahu, která se lehce měnila na nihilismus. V době jeho vrcholné slávy v 70. a 80. letech málokdy mizel Higgins z titulních stran. Každý znal Hurikána Higginse. Byl vzorem pro každého sebe-uctívajícího impresionistu – cigáro v puse, tágo v ruce, cukající se tvář, frkající nos, ušklíbající se rty, tančící kolem stolu jako Fred Astaire při rychlém převíjení.

Spousta hráčů dosáhla více úspěchů – Ray Reardon, Steve Davis, Stephen Hendry – ale snookeroví fandové vždy milovali lumpy; utrápené génie, kteří hrají skrz dlouhou, temnou noc své duše. Za celou dobu tu byli jen 3 – Higgins, Jimmy White a Ronnie O’Sullivan – a Higgins byl zdaleka ten nejhorší z nich. Nikdo nebyl tak zbožňován jako Hurikán a nikým nebylo tak opovrhováno. Spisovatel Gordon Burn řekl, že Higgins „je pravděpodobně více nevítaný ve většině hotelů na zeměkouli, než jakákoliv jiná osoba v Británii“. Bill Borrows, který napsal slušnou biografii poté, co zjistil, že je nemožné spolupracovat s Higginsem na oficiální verzi jeho života řekl, že jediní lidé, kteří mají Higginse rádi jsou ti, kdo se s ním nesetkali.

Vyhrál 2 mistrovství světa a jen 5 dalších velkých turnajů. Zaplatil skoro stejnou částku na pokutách, jako dostal na cenách, když napadl hráče nebo rozhodčí; strávil v hospodách více času, než výhrami; a určitě utratil v sázkách více než vydělal. Byl dvakrát ženatý, měl poměr s mnoha blondýnkami, žil s „prvotřídní společnicí“ a má dvě dospívající děti. V nedávné době byl ničen rakovinou. Vrátil se do Belfastu, kde žije v obecním bytě, jen se svým Guinness, jeho vlastnoručně balenými cigaretami a touhou po společnosti.

Helena, jeho reklamní pracovnice, která pracuje pro Headline, vypadá napnutě. Říká, že to nebude snadný den. Higgins už jí řekl, že se mnou nebude mluvit. Když jsme vešli do hotelu, proklouzlo kolem zjevení v plstěném klobouku – vyzáblý, rourové kalhoty, semišový kabát, kravata, zakrývající jizvu na jeho krku. Zarazil jsem se.

„Ahoj, Alexi!“ řekl jsem s potěšením.

Ticho. Podíval se na mě s opovržením a sedl si. Helena mu poděkovala za to, že se k nám připojil tak brzy. „Jedeme se podepisovat a mysleli jsme, že by si možná Simon mohl pak s tebou dát pár skleniček.“

Zazíral na ni. „Mysleli jsme! Mysleli jsme! Nemysleli jsme kurva na nic takového.“ Vždycky bylo těžké slyšet Higginse – mluvil jako člověk, který viděl Kmotra příliš mnohokrát. Nyní, po rakovině hrdla, je mu rozumět ještě hůře. „Když piju, piju sám.“ Dívá se na rozpis a mumlá si pro sebe „12-sakra30“, a štěkne na Helenu s překvapivou intenzitou.

Uvnitř Waterstone’s je malá fronta příznivců, ale Higgins nevypadá, že by je viděl. Dloubne do Heleniny tváře svým prstem, popadne její paži a táhne ji stranou. Je to strašné. Zírám na ně zcela ochromený. Prskavě šeptá slova do její tváře. „Ty hloupá, zasraná krávo...“ Chci ho praštit. Seru na rozhovor. Ale neudělám to – jen zírám.

Helena se osvobozuje. Je rozrušená, říká, že asi bude mít modřinu, ale dělá co může, aby si zachovala svou důstojnost. „Myslím, že bude lepší se od něj držet dál. Není dnes ráno dobře naladěn.“

Co se děje v Hurikánově hlavě? Proč taková zuřivost? Ano, četli jsme o tom za ta léta, všechny ty zápasy, vztahy, které skončily násilím, ale je šokující to vidět z první ruky. Je to proto, že ztratil příliš mnoho? Protože má tolik bolesti? A nebo je prostě pravda, že Alex Higgins strávil celý život napadáním kohokoliv, protože nezná jiný způsob?

Sedá si a začíná podepisovat knihy. Jeho rukopis je krásný a zdobný. Zakončuje každý podpis usmívající se tváří. Ironie, protože on sám se nikdy neusmívá. Usmíval se, když měl zuby. Na mladém Higginsovi bylo něco neodolatelného, navzdory jeho zběsilosti. Ne jen ten úsměv – chlapecký, sexy, ďábelský, skrznaskrz Irský. Ženy ho milovaly, dokud ho nepoznaly lépe. Nyní vypadá až bolavě vnímavý ke své zmenšené podobě. Dnes si nasadil falešné zuby, ale jsou mu nepohodlné a překáží mu.

Jeho kniha je depresivní čtení. Láska je poražena mnoha vztahy, pryč je radost ze všech výher. Každý rok končí hůře, než ten předchozí. Pláče nad svými mrtvými rodiči, ženy přicházejí a odcházejí, viní ze svých porážek jiné lidi. Jediná dojemná část je, když vysvětluje důvod, proč píše knihu – chce si zakoupit zubní implantáty do celých úst, jako by to bylo jediné co potřebuje, aby získal zpátky svou mladost a naději.

Podepisuje knihy, maluje smajlíky a kontroluje hodinky. Přesně ve 13,30 končí. Fotograf se připravuje v rohu Cafe Royal. Higgins na nic nečeká a bere do zaječích.

Je to směšné. Je nás šest – já, fotograf, jeho asistent, Helena a Mark z Headline a Norrie – řidič hledáme Higginse po Edinburghských hospodách. Bohužel nic. V jednu chvíli stojím v centru města, mám trubku z rukou u úst a ječím jak nejhlasitěji umím, „Alexi Higginsi, kde jsi?“ Nic.

Asi o hodinu později, má Norrie, jediný s kým Higgins mluví, telefon. Higgins souhlasí s fotografováním. Fotograf a jeho asistent běží po ulici s foťáky a světly a doráží bez dechu. „Měl jsem krásné místo v Cafe Royal.“ říká Matin, doufaje, že ho přesvědčí.

„Kdo pije v Cafe Royal?“ posmívá se Higgins.

Před svým setkáním s Higginsem jsem mluvil s Ronnie O’Sullivanem. V dětství měl za svého hrdinu Steve Davise, protože vyhrával, ale zbožňoval Higginse pro jeho bravuru. Říká, že Higgins je mazaný, neuvěřitelně inteligentní a dost šílený. „Kdykoli vejde do místnosti, atmosféra se změní. Kolem něj je něco zastrašujícího. S Alexem nemůžete být v klidu.“

Před pár lety, na turnaji v Belfastu, řek Higgins O’Sullivanovi, že si ho měl najmout za kauče. O’Sullivan to objasnil, nebyl tak dychtivý. Tu noc, ve 3 hodiny ráno, ho vzbudil telefon. „Byl jsem na pokoji s kamarádem Mickey. Micky to zvedl a řekl,“Kdo je to?“ „Alex“ „Co bys chtěl? Jsou 3 ráno.“ „Chci jen mluvit s Ronniem.“ „Spí. Jsou 3 ráno.“ „Potřebuju jenom 3 minuty.“ „Co s ním chceš dělat“, říká Mickey, „vařit vajíčka? Nemůžeš s ním mluvit, spí.“ „Ne,“ říká Alex, „nech mu ode mě vzkaz.“ „OK.“ „Řekni mu, ať jde do prdele.“ Když mi O’Sullivan vyprávěl tuhle příhodu, smál se, až se za břicho popadal,.

Alexander Gordon Higgins vážil jen něco přes 4 libry, když se v roce 1949 v protestantském Belfastu narodil – „Dítě, ale stejně silný.“ Jeho otec, také Alex, byl negramotný nádeník, jeho matka, Elizabeth, pracovala jako uklízečka, pěstovala brambory a starala se o rodinu. Ona byla šéf a Alex byl její zlatý chlapec.

O pár let později, když mu bylo 12, odbíhal ze školy a trávil čas v Jampot snooker klubu, kde obíral dospělé muže o peníze. Jeho první láskou byly koně a doufal, že se stane žokejem. V patnácti nastoupil do práce ve stájích Eddie Reavey v Berkshire. Problémem bylo, jak řekla Reaveyhova žena Jocelyn, že „Alexovými ambicemi bylo čistit místní sázkové kanceláře a ne stáje.“ Snědl příliš tabulek čokolády Milky a vypil příliš mnoho Guinness na to, aby byl žokejem. Když přestal, vážil 63 kg a vévodil snookerovému okruhu. Ve 22 vyhrál na první pokus mistrovství světa, porazil ve finále Johna Spencera 37-31. Tenkrát zápasy trvaly týdny a turnaj trval celý rok. Nebyl přenášen televizí a Higgins vyhrál 480 liber.

Nakonec jsme si sedli v hospodě. Zeptal jsem se, jestli mohu zapnout nahrávání. Sundal si klobouk. Jeho holohlavost je šokující. Stejně jako drzé tváře. Jeho prsty jsou tak dlouhé a elegantní jako vždy. Zvedá hlavu od dostihových stránek a mžourá skrz profesorské brýle. „Z jakého důvodu? Nic ti neřeknu.“

Ježíši. Sedím nad pivem a mám toho dost. Přemýšlím o svém dětství – jak jsem si myslel, že je Higgins vzrušující a sexy, jak jsem brečel, když si k sobě při výhře v roce 1982 na Mistrovství světa vzal ženu a dítě, jak jsem ho chtěl vidět vyhrávat, i když začal upadat.

Dal jsem pryč papír, zkusil na něj zapomenout a dát si svou pintu piva. Čím víc jsem ho ignoroval, tím víc se otevíral. Je nemožné dělat s Higginsem rozhovor. Vybouchne když přerušíte jeho proud slov.

„V televizi je tolik kravin. Patrick Moore je jediná slušná věc. A některé staré programy jsou OK,“ řekne z ničeho nic.

Řekl jsem mu, že mě můj táta vzal do jeho klubu v Manchesteru, když jsem byl mladý.

AH: „Měl jsem klub.“

SH: „OK. Hrál jsi v klubu u Rialto?“

AH: „Ano.“

SH: „Miloval jsem to. Byla to díra.“

AH: „Ne, nebyla. Myslím, že jsi byl v jiném klubu. Promiň, Simone, není to tak? Kdyby to byla díra, nechodil bych tam,“

SH: „Je snooker dneska zkažený?“

AH: „Místa pro korupci jsou už dávno obsazená. Hra umírá. Souhlasíš, že hra umírá?“

SH: „Je jen jeden člověk, kterého chtějí lidé sledovat.“

AH: „Samozřejmě Ronnie.“

Říká, že opovrhuje lidmi, kteří tu hru řídí. Mluví o roce, kdy měl svůj comeback – 1987, poté, co měl roční zákaz za úder hlavou do rozhodčího a lóže v Blackpoole byly prázdné, protože byly příliš drahé. „Navrhoval jsem, aby snížili ceny na asi 1 libru. Řekl jsem, že všichni ti mizerové z WPBSA (snookerová hlavní instituce) nic nedělají, proč nejdou podél nábřeží, podél těch hotelových domů, vylepovat letáky. Řekli, že by to bylo moc práce. Kdybych nespěchal a nehrál, mohl bych jít do toho pitomýho auditoria, zničit lístky a vzít lidi dovnitř.

Příliš ho namáhá mluvit v celých větách. Každou chvilku si odplivne nebo odkašle do kapesníku, vyčistí si krk a začne znovu. Higgins byl vždy podnikavec. I když vydělával slušné peníze (odhaduje se, že ze hry vydělal asi 3 mil. liber), mohli jste ho najít v hospodách, jak všechny zve. „Vždycky jsem hrál za pár liber. 5 liber, 10 liber, cokoliv. Jen když sis chtěl dát kolo golfu.“

SH: „Chybí ti hraní?“

AH: „Jo, mělo by, že jo? Naštěstí, nejsem dost fit. Kdyby všechno bylo v pořádku, byl bych pořád v top 32.“

SH: „Vypadáš líp, než před pár lety.“

AH: „Vypadám zatraceně líp a dej mi 6 měsíců, až bude ta knížka hotová, možná se zase vrátím. Přemýšlím o tom, že bych učil pár dětí a hrál s pár slušnými hráči a nastoupil na nějaké turnaje v Prestatynu. Nebyl by to v tuhle chvíli žádný dobrý nástup, protože moje tágo není připravené.“

SH: „Kdy jsi naposledy měl své tágo v ruce?“

AH: „Asi před měsícem. Nahrál jsem 100 – 116.. Pojď, kup nám rychle půlku, než půjdeme.“

Higgins naříká, jaká je ta knížka hovadina, jak ho spisovatel nechal ve štychu, jak ho nechal svět ve štychu, když zavolal Ronnie O’Sullivan (požádal jsem ho o to). Podal jsem telefon Higginsovi, který se rozzářil. „Ahoj Ronnie, jak se máš. Všechno v pořádku ve tvé hlavě? Vypadám strašně. Mimochodem, proč jsi si mě nevzal za kauče místo Reardona? Vím, co děláš špatně... neřeknu ti to, dokud mi sakra nedáš práci. Možná se dostanu tuhle sezónu do posledního kola kvalifikací a nevadilo by mi chodit tak měsíc do klubu na nějaký fajn stůl a zahrát si s tebou, pak ti řeknu některé věci, které jsou ve tvé hře špatně ... byl jsem trochu napitý. Každopádně, Rone, jo, OK.“

Myslím, že Ronnie zmínil tu chvíli, kdy mu Higgins zavolal ve 3 ráno a řekl mu, aby šel do prdele.

Co z něj udělalo favorita lidí?

AH: „Měl jsem hezký úsměv a zuby.

SH: „Co ta rakovina?“

AH: „Musím pořád chodit každých 6 měsíců na kontroly.“

Moje otázky začaly být nesouvislejší, než jeho odpovědi. Má tenhle vliv. Zeptal jsem se, jestli snooker způsobuje, že hráči blázní – všechna ta temnota, nedostatek vzduchu, sezení, čekání, bláznivá intenzita. „Jen v mém případě.“ Říká, že většina hráčů je příliš únavná, než aby byli blázniví.

SH: „To co jsi, z tebe udělal snooker, nebo je to tvoje osobnost?“

AH: „Myslím, že jsem dost pilný člověk. Kdybych pocházel odjinud, mohl bych jít na gymnázium, mohl bych být jiný člověk.“

SH: „Byl jsi vždycky bojovník?“

AH: „Co, pěstní souboje? Ne, byl jsem příliš malý. Proto jsem se zkoušel stát žokejem.“

SH: „Nejsi tak malý.“

AH: „Simone, jsi tak hloupý, nebo co? Když mi bylo 15, měl jsem asi 44 kg – průměrná váha 11tiletého dítěte v těch dnech byla asi 57 kg. Dokázal jsem držet hlavu dole, protože ve třídě byl asi půltucet těžších a ti rádi šikanovali. Ale pokaždé jsem stál jeden krok před nimi.“

SH: „Jak?“

AH: „Dokázal jsem uklidnit ty zasraný různý frakce. Co se stalo s Alex Higginsem, velkým usmiřovatelem?“

Je čas namířit si to do Glasgow kvůli podpisům. Norrie, řidič, řekl Higginsovi, že může sedět vepředu, jestli chce kouřit, protože vzadu nejsou popelníky. Higgins, správný gentleman, sebral popelník z hospodského stolu a podal mi ho. „Tady, pro tebe. Můžeš v autě kouřit.“

Jedeme do Glasgow. Higgins vepředu hltá noviny, nepřetržitě kouří a komentuje denní zprávy.

Bývalý fotbalista Andy Gray je trhán na kusy Sunem za údajné obtěžování žen. „Četl jsi o Andy Gray? Docela se znemožnil. První strana. Před lety jsem se s ním setkal a myslím, že je to fajn chlapík. Věděl jsem, že je na ženský, ale nemyslel jsem si, že by udělal tohle. Byl nalitej. Neměl by jsi nikoho ukecávat. Vždycky jsem byl ve vztahu k ženám dost plachý. Neudělal bych nic takového. Ani teď, ani se zuby.“

Higgins mi podával noviny, které už dočetl a nebo mi odtrhával stránky, abych se na ně mohl podívat. Ale teď se mi chce hrozně čůrat a nemůžu snést zvuk jeho hlasu, ale slibuje mi v Glasgow půl hodiny, správný rozhovor.

„Napiš to Simone. Leze mi krkem, že jsem nikdy nedostal ani titul MBE ani OBE. Moji rodiče by byli tak pyšní a stejně tak fanoušci. Otiskni to – řekni, proč nedali Alexovi OBE? Je to ostuda. Nikdo nemakal tolik, aby udělal snooker tak populárním jako já. A oni to dávají hráčům kriketu – nedal bych to těm oráčům. Pfff.“

Spěchám do jeho hotelu v Glasgow na záchod. Než jsem se vynořil, Higgins zamířil do hospody. Příště jsem ho viděl až večer při podpisování knih v Borders. Byl v lepší náladě. V obchodě se ho ptali, zda něco nepotřebuje během podpisování. „Do 10ti minut budu mít pintu Guinness.“

Celoživotní Higginsovi následovníci přišli, aby mu vzdali hold. Helena si stále drží odstup a já také. Mnoho potyček, které měl s hráči vzešly z toho, když rozhodčí zasáhli do jeho prostoru. „Nechoďte ke mě blíž, než na 6 stop,“ zvykl si říkat.

Jeden muž mu připomněl dobu, kdy se dostal ze stavu 0-7 na výhru nad Stevem Davisem 16-15. Higgins se téměř směje. „Přál bych si hrát dalších 15 framů. Vyhrál bych 30.“

Tommy Stevenson má na své paži tetování se slovy Hurricane Higgins kolem trofeje mistrovství světa. „Viděl jsem ho na exhibici se Stevem Davisem v roce 1981 a prostě jsem to musel udělat. Řekl jsem mu – příští rok je mistrovství světa tvoje, Alexi, a bylo.“ Čtvrt století je pryč a on stále hovoří o síle proroctví.

Higgins láskyplně podepisuje bílou snookerovou kouli pro malého chlapce. Fouká na ni, aby ji osušil a ukazuje, kde ji uchopit. „Takhle ji drž asi 10 minut a bude to v pořádku.“ Ale po celou dobu sleduje své hodinky, ujišťuje se, že nedělá ani o sekundu déle, než je nasmlouvaná hodina, i když prodává svou vlastní knihu.

Končí přesně v 19,30. Když se rozhlížím kolem, mizí ve výtahu. Uvažuju o tom, že ho budu pronásledovat, ale nemám ani energii ani vůli. O půl hodiny později mu volám na mobil. Hraje tam hudba a slyším hovor lidí, skoro cítím pach hospody, ve které sedí. „Jsem zpátky ve svém hotelu,“ říká Higgins. „V mé ložnici, odpočívám.“

„Máš chuť udělat teď ten rozhovor, cos mi slíbil?“

„Ne, mluvili jsme v autě.“

„Ne, moc, Alexi.“

„Ne, jsem unavený. Hele, nechme to tak. Takhle to dělá většina zasraných novinářů.“ Linka oněmí.

* Z „The Eye of the Hurricane: My Story, by Alex Higgins“, vydáno Headline za 18,99 liber.

Menu


o7jdzl.jpg

Welsh Open[2].jpg

trophy_masters.jpg

Champion of Champions.jpg

1176106_10200544125836006_1602907661_n.jpg

file-91.jpg

Ronnie_OSullivan_Snooker_Champion_PTC7_2011[2].jpg

topimage[2].jpg

_44628623_ronnietrophybody.jpg


trophy771.jpg

_44304734_ronnie270.jpg

http://www.dan-nypl.estranky.cz/stranka/odpocty_countdowns

http://www.prizevlnika.cz/partner.php?partner=Dana Plachá

20. 5. Zbyšek

Zítra: Monika

Ronnie Welsh 2016.jpg215259_10200438078328966_1416503438_n.jpg

539719_10150609203847062_10215162061_9450008_1545638402_n.jpg

german 12.jpg

Nadcházející akce/Upcoming events

27.11.-9.12. UK Championship

10.-16.12. Scotish Open

www.motto.cz

Northern Ireland Trophy 2008

08%20pls%20ronnie%20trophy[3].jpg

Jakékoliv veřejné použití materiálů z těchto stránek pouze se souhlasem webmastera.
All rights reserved. Contact webmaster.

Návštěvnost stránek

395403
_1234.bmp