Dva Ronnie

Jako snookerový nejlepší a nejcharismatičtější hráč má Ronnie O’Sullivan v životě mnoho radostí. Proč pak bere Prozac a uchyluje se do Priory, aby se zbavil deprese, která ho zahaluje? OK, pro začátek stačí skutečnost, že jeho táta je na doživotí zavřený za vraždu ...
Gordon Burn
2. prosince, 2001
Observer Sport Monthly
www.quardian.co.uk

Ve dnech, kdy Ronnie O’Sullivan konečně udělal to, co mu všichni říkali, že má udělat skoro tak dlouho, jak si jen pamatuje a vyhrál letos v květnu mistrovství světa, vynořil se stále se vracející detail, že jeho otec byl v ten den, kdy se tak stalo zavřený ve své cele ve vězení na ostrově Sheppey, v Kentu. Byla noc; doba volného pobytu byla u konce a vězni byli zpět ve svých celách. „Velký Ronnie“ jak je známý, i když je fyzicky menší, než jeho syn, buď nemohl nebo nechtěl slyšet z první ruky, co se stalo mezi Malým Ronnie a Johnem Higginsem v Sheffieldu, a tak si zajistil, aby se to k němu dostalo v kódované formě od někoho jiného na jeho poschodí: zaťukání znamená, že Ronnie je u stolu; kopnutí do dveří znamená, že Higgins odehrál strk; jekot všech smrtek a vězňů, když bylo po všem, znamenalo, že Ronnie, který po odpolední session vedl 14-8, dokončil zápas poměrem 18-14 a do kapsy si uložil šek na 250.000 liber. Žádný problém. Nic není problém. Super.

To je scénář, který tě noří zpátky do časů starých filmů, kdy si trestanci oblékali pyžama s černými pruhy a Cagney byl král; zpátky do dnů, kdy se objevily první kriminální show jako The Naked City and Dragnet.

Je to zajisté úplně jiný svět, než Sheffieldské Crucible a celý ten snooker se stal: společnou radostí a neuvědomělou identifikační značkou a, podle nesmrtelných slov Barry Hearna, „celou tou povýšenou hovadinou“. V osmdesátých letech, pobočka Hearn’s Matchroom v Romfordu, Essexu, byla centrálou té hovadiny, s Barrym, který ublížil na zdraví komukoliv, kdo stiskl knoflík a každý v Matchroom zůstal stát kvůli štěstí. „Nakonec jediné co chceme vidět, jsou čísla,“ říkával Bazza. „Jsme všichni ve světě čísel.“ „Řekni mi jaký byl výsledek.“ To je jediná reakce.“

Ronnie senior poslouchal postup Ronnie juniora k prvnímu světovému titulu přes sérii kopání a ťukání na dřevěný nábytek a vězeňské potrubí přinášelo silnou odezvu od Fifties London od války gangů mezi rodinnými firmami jako Richardsonovi a Lambrianousovi, bratrů Maltese Messina a Krayovi, kde Ronnie a Reggie’s kulečníková hala, The Regal na Eric Street, byla strašidlem pro každého slibného zloděje, obchodníka s kradeným zbožím a podvodníka v East End.

A dopadlo to tak, že to není jen vymyšlené spojení, ale realita. Děda Ronnie O’Sullivan, Mickey, byl boxer. A pak tu byli Mickeyho bratři, Danny a Dickie (v ringu známí jako „The Toy Bulldog“). Ti věděli něco o slávě po bitvě v boxu. Byli to „Bojující O’Sullivanové“.

Danny byl Britský šampión bantamové váhy 1949-51. Bratři si zasloužili zmínku v pamětech Charlie Kraye, v kapitole věnované Ronniemu a Reggie’s díky brzkým boxerským hrdinským činům ve slavném klubu Fitzroy Lynn, jehož členem v té době, spolu s chlapci O’Sullivanovci, byl i Freddie King, pozdější obchodní partner Barry Hearne v jeho East End ovocném stroji a království zábavných heren.

Je to jak odkaz, že Mickeyho vnuk, Ronnie, obléká něco jako roucho – pytlovinu se zlatými nitkami; ne chlubivě, ale ani skromně. Něco, co sociologové nazývají „úchylka distancování se“ byla centrálou doby, kdy Barry Hearn přikročil k obchodování se sportovním volným časem: to vysvětluje proč hráči byli obuti a oblečeni vždy hlavně bezvadně; to vysvětluje proč Tony Meo byl naučený nikdy se veřejně nespojovat se svým starým partnerem v hříchu Jimmy Whitem, když byl v Matchroom. „Smutné je, že potřebujeme Higginse a Whitey, ty plamenné, přírodní hráče, potřebujeme je, aby udrželi hru čerstvou a živou a vzrušující,“ řekl mi jednou Hearn. „Ale z obchodního hlediska je nikdo nepotřebuje. Nikdo nadnárodní by se jich nedotkl. Což znamená, že jediné jejich příjmy jsou z turnajů a exhibic, což je tenčící se trh.“

I když byl v Matchroomu 6 let jako profesionální hráč, Ronnie O’Sullivanův smysl, spolu s jeho vrozeným smyslem pro pouliční „znalost“, byl realističtější. Je to vše v záznamech; archivované ve velkých černých titulcích: jeho otec ubodal jiného muže v nočním klubu a byl uvězněn na 18 let. V místech, odkud Ronnie pochází, se takové věci stávají. Takový je život. „Nemám co skrývat,“ je to co Ronnie vždy říkal a opakuje mi to i teď. „Mohou mě sledovat celý den a nic neuvidí. Mám fajn rodinu a jsem rád, že to tak je, a jestli se lidé chtějí s námi spojovat, je to na nich. Neztratím kvůli tomu svůj spánek.“

Ronnie věří rodině. Je to základ jeho rodiny. Věří tomu, co ve své knize Charlie Kray nazývá „ten vůbec nejlepší vnitřní zákon – rodinná láska“. A Alfou i Omegou toho všeho je jeho otec, Ronnie miluje svého otce. Rád o něm mluví, protože takové mluvení může, legračním způsobem, dát jeho životu nové světlo a oddělit ho od jeho uzavřené vězněné existence.

Už jsem o Ronniem jednou psal, je to spousta let zpátky, když zrovna začínal a každý ho tipoval na nejmladšího vůbec mistra světa v 17 nebo 18 letech. (Svou první stovku nahrál v 10 letech a svou první 147, když mu bylo 15.) Při té příležitosti jsem obědval s Marií, Ronnieho mamkou, v restauraci ve West Endu a Ronnie mi připomněl detail příběhu, který jsem zapomněl: „Když jsi jedl s mojí mamkou v Langan, setkal jsi se s jedním mužem,. Říkal, jaký byl můj táta skvělý chlapík.“ Podmínkou rozhovoru s Ronniem tentokrát bylo, že necháme jeho tátu mimo; přísně zakázáno. Ale nikdy to to tak nedopadlo. Nemůže o něm nemluvit a má sklon to dělat okatě a rozohnit se u toho. Řekl jsem Ronniemu, že jsem si představoval, že jeho táta vypadá jako Ray Winstone, jako spousta mužů, kteří jedli tu noc v Langan’s Brasserie. Nikdy jsem neviděl jeho fotku, ale takový tenhle typ. „Jo“, řekl Ronnie. „Je něco mezi Del Boy, Joe Pesci a Ray Winstone. A má takový ten typ charisma, co má Al Pacino. Má hodně stylu a je klasa. Mohl by si vzít pytel na odpadky a vypadat dobře. Je jedním z těchto lidí. Na tohle má kliku.“

Ronnie, když se má popsat, říká, že působí dost „klidně“. („Klídek“ nabízí jako svůj nejoblíbenější způsob, jak trávit čas. Co to znamená? Ráno vstát, udělat pár rozhovorů nebo něco takového, dát si něco dobrého k jídlu, trochu nakupovat, zajít se podívat na mamku, udělat pár telefonátů, ujistit se, že jsou moje nemovitosti v pořádku.“) Na začátku téhle sezóny byl turnajový dress code vládnoucími orgány World Snookeru uvolněn. Někteří hráči to vzali jako možnost ho zvětšit, s konfekčními a splývavými kalhotami, roláky a dvojitými koženými botami. Ronnie se oblékl do celočerného oděvu a dlouhých rukávů, nežehlivých M&S košilí za 27,50 liber. „Až mi začnou Armani, Gucci a Prada posílat své věci a platit mi za to, že je nosím, pak si to budu oblékat,“ řekl. „Ale teď zůstanu u tohohle.“ Mimo stůl projevuje odtažitý, rozumný přístup typického Chingford-Chigwellana, od hranic Epping Forest; nic jásavého; nic příliš pestrého.

Ronniemu bylo 16, když jeho otce zavřeli. Byl to jeho otec, kdo ho dostal ke snookeru, když mu na konci zahrady postavil snookerovou místnost, když Ronniemu bylo sedm. Ronnieho dětství bylo stráveno na neblaze známé (pochmurné) Holly Street v Dalstonu, blízko otcových oblíbených míst v Hackney. Ronnie starší pracoval jako stevard na dráze. Vzal si Marii Catallana, dceru výrobců italské zmrzliny a přestěhovali se do věžáku v East Endu, což bylo jediné, co si mohli dovolit. „Potkali se na letním táboře v Butlins,“ řekl Ronnie.“Můj táta byl kuchař a moje máma pokojská. Myslím, že táta byl šéfkuchař a nebo si dělal jen legraci. Cokoliv dělal, dělal tak, jak to dělají 17ti nebo 18tiletí – prostě s tím nějak vyjít a užít si to. Byl to osud, že se potkali.“

Po většinu Ronniho školní docházky bydleli v Ilfordu a pak, na konci osmdesátých let, byli schopni udělat to, co dělají všichni praví East Enderští obyvatelé, přestěhovat se do Essexu. V době usvědčení byl Velký Ronnie popisován v novinách jako „porno baron“. Byl jím? „Ano, jestli to tak chcete nazývat, říká Ronnie. Byl to spíš obchod s knihami. Spíš knihkupectví s oddělením pro dospělé, kde můžete koupit tyhle věci.“

Kde to bylo? „Pár jich měl v Soho a pár na předměstích Londýna. Ale byl jsem v té době příliš mladý, nezajímalo mě to, abych byl k tobě upřímný. Dokud jsem měl deset liber na taxíka, abych se dostal do snookerové herny a nějaké peníze na jídlo, netrápilo mě to. A tak to bylo, dokud to fungovalo.“

Maria v tom byla také zapletená? „Ne, moje máma o tom neměla ani páru. Byla prostě skvělá kuchařka, skvělá máma, skvělá manželka. Moje máma a táta byli jako jeden kus, takže ona tu prostě byla s mým tátou. Nevěděla nic o jeho obchodech. „Myslel jsem, že je převzala, když ho zavřeli?“ Jediné co dělá, je že vybírá nájem, fakt. Jakmile tátu zavřeli, bylo toho na mámu moc. Takže lidé, co tam pracovali, převzali zodpovědnost a ujistili ji, že nájem bude placen.“

Ronnie prohlašuje, že jen vzácně chyběl ve škole (i když to protiřečí množství příběhů, které o tom vyprávěl později). Ale každý druhý den nebyl ve škole, ale ve snooker klubu v Barking a Ilfordu. „Breaks“ v Ilfordu, kde navrhnul naše setkání, stále připomíná kamenné schodiště a rozvrzaná klec výtahu a byl asi jedním těch Zan’s in Tooting, které popisuje Jimmy White ve své biografii: „Vypadaly vřele a lákavě, temně a tajemně jako jeskyně...Podlaha byla zaplavena cigaretovým popelem a nedopalky a bylo tam prašno, zatuchlo, nasáklo alkoholem, zakouřeno a většinou to tam čpělo po sazích... jako by jste, jako Alenka, spadli do králičí nory a dostali se do Země-Nezemě, tak nějak to vypadalo.“

„Breaks“ v Ilfrodu současnosti je víc ... „Víc vypadá jako indická restaurace“, říká Ronnie a měří si lampy ve tvaru labutích krků a karmínově červené tapety. Je to místo, které dobře zná, tráví zde pravděpodobně víc času, než kdekoliv jinde. Jeho pocity z „Breaks“ nejsou tak úplně sentimentální. Když je tady, je vlastně v práci. Což neznamená hraní karet nebo hraní na automatech; to znamená hodinu za hodinou, 6 hodin denně, trénink snookeru. „Abych byl k tobě upřímný,“ řekl Ronnie popotahuje z cigarety, „nemám rád snooker kluby. Nemám. Chodím sem, abych udělal, co musím, protože musím hrát na turnajích. Mám rád turnaje, ale nerad trénuju. Z toho blbnu. Šílím.“

„Když jsem byl dítě, byl jsem tím úplně postižený, vstát, na osmou zaběhnout do klubu, podusit to v sobě a dostat se ke stolu. Chtěl jsem mít pocit, že do toho dávám kus sebe. Kdykoliv jsem měl trochu času, pomáhal jsem čistit stoly. Kdykoli kluci za barem potřebovali pomoc, udělal jsem to. Takže jsem pořád pracoval. Namísto abych začal pracovat v 17ti, začal jsem v osmi nebo devíti. Zanedbával jsem kluby pro mladé, fotbal, disco v 11ti nebo 12ti. Začal jsem pracovat mnohem dříve než ostatní. Začal jsem budovat svou kariéru, když mi bylo 8. Takže se snookerem trávím už hodně dlouhou dobu. A trénování mě teď vůbec nezajímá. Nehrál jsem už od pondělí a nechci hrát ani dneska. Chci si sednout se svou přítelkyní a odpočívat, uvaří mi později prima oběd a nechci ji otravovat se svojí pitomou frustrací, která mě někdy z téhle hry přepadá. Cítím, že jsem se za ty roky dostal do pěkných sraček a chci se z toho vyhrabat. Žádné hodiny navíc u stolu mi nepomohou hrát líp než v pondělí. To je něco, s čím se musím vyrovnat a myslím, že jsem to zvládnul.“

Má týden volna mezi turnaji. Před 4mi dny vypadl v Newcastle na British Open, když v semifinále prohrál 6-4 s relativně neznámým Graeme Dottem ze Skotska. Poté, co ve 20 předchozích framech nahrál 5 stovek, najednou spadl do pocitů, které ho přiměly myslet jako „starý Ronnie“: byl bez zájmu a lhostejný a vzdal 2 framy, když bylo na stole ještě dost koulí na obrat. Na tiskovce po zápase měl blízko k slzám. „V mých prvních 3 zápasech jsem hrál skvěle,“ říká, „a pak jsem totálně odpadl. Bylo to to nejhorší, co jsem za svůj život předvedl. Bylo to zasraně žalostný. Fakt ubohý. Vedl jsem 4-3 a přitom jsem se nemohl dočkat až budu pryč z arény, protože jsem byl sám sebou zhnusený.“

„Když ti to jde a hraješ dobře, nemyslíš na nic jiného, jen se skláníš a potápíš koule. Ale když se začneš trápit, začneš přemýšlet o tom, proč to nejde a někdy z toho začneš šílet. Už se mi to stalo dřív a dokáže to nadělat v hlavně pěknou paseku; je těžké dostat se z těhle negativních myšlenek a přeprogramovat zase svůj mozek. Ale žiješ s touhle hlavou a v té hlavě to zůstane. Je těžké to vymazat. Někdy jsem toho pěkně šílený.“

Clive Everton, editor Snooker Scene a televizní komentátor, trpěl klinickou depresí. Říká, že rozeznal příznaky u Ronnieho. „Můžeš vidět, že to přichází. Když je na tom dobře, tak je nejlepší hráč, který kdy tu hru hrál. Je dokonalý. Ale jsou tu dva Ronnie: jeden je pravý génius srovnatelný na svém poli s Best nebo Beckhamem; druhý depresivní, jehož velký talent je pro něj břemeno a hra utrpením. Vidíte, jak to nastává: jeho nálada se mění od neporazitelné a pozitivní do pochmurné a prázdné.“

Na Evertonův návrh konzultoval Ronnie svůj stav s Mike Brearley, bývalým kapitánem Anglie v kriketu, nyní pracujícím jako psychoanalytik. Na radu svého otce si domluvil schůzku s TV hypnotizérem Paulem McKennou. Zkusil Prozac a dal s k Samaritánům. Vloni v létě – „Dostal jsem se do stavu, kdy jsem se cítil strašně v depresi. Jen deprese. Vážná deprese. Záchvaty úzkosti“ – zapsal se do Priory a zůstal tam měsíc. „S nikým jsem o tom nemluvil,“ řekl Ronnie. „Dokonce jsem se ani nezeptal táty. Řekl jsem mu: Jdu a konec. Nechtěl jsem návštěvy. Byl jsem docela rád, že jsem to udělal a dostal se od toho pryč, fakt. Udělal jsem si čas a šel tam. Tak to bylo, udělal jsem si čas.“

Ronnieho otec nastoupil ke svému doživotnímu výkonu trestu v roce 1992. O 3 roky později si odseděla jeho matka 12 měsíců za daňový únik. Ronniemu bylo v té době 19 a jeho sestře Danielle 12 let. Ronnie se dostal do „špatného stavu“ a říká, že ho snad matka ani nepoznala, když se vrátila. Když přišla domů, vyhodila ho. „Protože jsem byl příliš tlustý, příliš arogantní, příliš ... trapný. Jen jsem zabíral místo a byl jsem pro ni příliš časově náročný, fakt, a pro kohokoliv dalšího kolem. Měl jsem na zádech velkou postel a kamkoliv jsem šel, tak jsem se jen povaloval. Dokonce jsem ani nechodil ven z domu.“

Ronnie popisuje svoji mamku jako velmi inteligentní. „Myslím, že je velmi těžké být v jejím okruhu. Je to 50x těžší vyjít s ní, než se mnou. Ani to nezkoušej. Je jednou z těch obtížných.“ Ale v mnoha směrech se zdá, že ten zroskotaný Ronnie, kterého jí ukazoval, když vyšla z vězení, je ten Ronnie, kterého se jí snažil ukázat tak dlouho. „Mamka často říkala „Ale, tohle a tohle je pro tebe špatné... tenhle je pro tebe špatný“, říká Ronnie. „Ale nevěděla ani polovinu pravdy. Já byl ten špatný. Po celý život. Já jsem zaváděl všechny na scestí. Ale nikdy jsem to mamce neřekl. Byl jsem skvělý manimulátor, dokázal jsem přimět lidi dělat to, co jsem chtěl. Dokonce už když jsem byl ve škole, byli tam dva nejlepší přespolní běžci, vzal jsem je do taxiku a řekl „Pojďte, jdeme ven. Utečeme od toho“. Nechtěli. Objednal jsem taxi, vzal je od školy, byli jsme úplně schovaní pod sedačkami. Ale vždycky jsem to byl já, kdo říkal takové věci jako „Kam jdeme dneska v noci?“. Platební kartu do zadní kapsy a šlo se. Tři nebo čtyři dny, hotelový pokoj rezervovaný.... Moje mamka by vinila je, ale jim by docela stačilo jít domů v jednu ráno. Byl jsem to já, kdo říkal „Ne, jdeme ještě někam. Všechno je v pohodě. Žádné obavy.“ Myslel jsem si, že to tihle lidé kolem mě to dělají vzrušující a je to jejich vina. Ale nebyla. Byl jsem to já.“

Následující pondělí Ronnie hrál svůj zápas prvního kola na LG Cup v Guild Hall v Prestonu. Vyhrál 5-0. Ve středu nahrál prakticky bezvadný maximální náběh za pouhých 6 minut, 19 vteřin. Ale čtvrteční ráno ho zastihlo shrbeného a zarostlého v hale Holiday Inn. Řekl, že celou noc koukal na televizi a moc nespal a vzbudil se do pocitu, že není schopný vyhrát další turnaj. Navíc noviny předchozí ráno přinesly seznam obvyklých „lumpů“ hráčů, a končily poukázáním na „šíleného Rocket Ronnie O’Sullivana“. „Někdy mě to štve,“ řekl, „víš co myslím? Protože já přece nejsem šílený.“ Jsem docela normální člověk, který dělá normální věci. Jediná špatná věc, kterou dělám asi je, že kouřím cigarety, a dokonce ani to nedělám rád. Takže když si odmyslíme tohle, jsem docela normální. Ale lidi mě takhle vnímají, že jsem tak trochu ... cvok. Jako časovaná bomba, čekající na výbuch. Má to základ v mé minulosti: úder hlavou do úředníka (dostal 20 000 liber pokuty za napadení tiskového mluvčího na Mistrovství světa 1996), trochu toho kouření trávy (ztratil titul a 61 000 liber po pozitivním testu na marihuanu na 1998 Benson and Hedges Masters). I když je to fakt docela labilní záležitost, když se na to koukáš z téhle stránky. To je důvod, proč se nechci dostat na hranu nebo hazardovat s mojí kariérou a nechat ji krachovat. Takový život se mi nelíbí. To nepotřebuju. Je to už tak dost těžké. Chci zůstat na přímé a rovné cestě.“

Ronnie je v Prestonu sám se svým 73letým kaučem Frankem Adamsonem, který na něj má zklidňující účinek. „Trochu trénujeme, on si dá svou rybu a hranolky, já si udělám pár svých věcí a není tu žádný stres.“ Je nesvůj, když je kolem něj moc lidí. Nemá moc přátel. „Nechci ani mít moc přátel. Vyhovuje mi tak, jak to je. Nechci mít moc lidí ve svém životě. Vyčerpává mě to.“

Zbavuje se lidí. V dubnu tohoto roku se rozešel se svým letitým manažerem Ianem Doylem. Od začátku sezóny cestuje bez svého „hlavního guru“, 6 stop 10 palců vysokého chovatele ryb z Lincolnshire – Del Hillem. Když začal panikařit kvůli vítěznému proslovu na sponzorském obědě, byl to Del, kdo mu pomohl. Když byl o přestávce mezi zápasy zoufalý a potřeboval obejmout, byl to Del, kdo to mohl udělat. Ale nakonec tu zůstal pro Ronnieho jen jeden muž: jeho táta. Má svou telefonní kartu ve vězení a pořád spolu mluví.

„Rád ho navštěvuji, rád ho vídám, rád si s ním někdy povídám. Ne pokaždé. Šílíme ze sebe. On je pořád tak v pohodě a pozitivní. Pocit obrovské pozitivity. A někdy to prostě nemůžu poslouchat a chci říct „Tati, chci jen ležet na gauči“. Ale to samozřejmě říct nemůžu. „Táhni do prdele a nech mě být“. Někdy to udělám. Někdy mu to řeknu „Tati, nech mě být, mám den blbec. Zavolej zítra.“ A on na to „OK, mám tě rád.“ A pošleme si navzájem pusu po telefonu. A pak mi zavolá další den a řekne „Tak začni. Co mi řekneš dneska?“ A jen kecáme.“

Když se ho jednou zeptali, kdo jsou jeho hrdinouvé, Ronnie přišel s těmito: Tiger Woods, Michael Schumacher, Andre Agassi, Pete Sampras, John McEnroe, Howard Hughes. Zvláštní výběr. Na druhé straně, výběr milionářských samotářů, který se stali přednímu americkými symboly, což znamená svobodu a život podle svých vlastních pravidel, něco odhaluje. Jako třeba Howard Hughes, Ronnie ho spojuje s rozumem a temnými stránkami velké představivosti. Mezi fotbalisty oficiálně obdivujeme Sir Geoff Hurst a Sir Bobby Charlton, vylvyslance této hry. Ve snookeru jsou oficiální příjemci naší přízně Ray Reardon a Steve Davis, John Parrott a Stephen Hendry. Je rozdíl mezi našimi oficiálními a neoficiálními hrdiny. Je nemožné myslet na Ronnieho tak, jak Joan Didion jednou napsala o Hughesovi, bez přihlédnutí k zřejmě nevyčerpatelné propasti mezi tím, co říkáme, že chceme a tím co opravdu chceme, mezi tím, co oficálně obdivujeme a čemu se věnujeme tajně.

Jak jsme tak seděli u okna v prvním patře Holiday Inn, tvář Davida Beckama propagující sluneční brýle, kolem nás neslyšně projela na boku jednoho z Prestonskyých double-deckerů. „Znám Davida“, řekl Ronnie během pauzy v rozhovoru, „je tam odtud, odkud beru pečivo, Chingford. Je to fakt pořádný a milý chlapík, ten druh lidí, že když tvoje dcera přijde s tím, že si ho bere, i kdyby nebyl superstar, řekneš jenom – Wow, trefila jsi jackpot. Neviděl jsem se s ním od té doby, co začal chodit s Posh. Ale jsem si jistý, že se setkáme. Pozval by jsi „Hello!“ do svého krásného domova? „Ne. OK, nikdy neříkej na nic „ne“. Nechal by někdo 50 tisíc u tebe v kostele? Navrhli to a my to neudělali. Neměl bych v nějakém takovém svou svatbu. Neměl bych nikoho na svatbě. Nikoho. Jen svědky, protože to musíš. Ale byla by to rychlovka. „Miluju tě, OK, tak do toho praštíme.“ Protože to nechci dělat s velkými večírky a všemi těmi nesmysly. To mě unavuje. Nemám dokonce rád ani večírky a takové věci. Předávání cen. Jak tam musím sedět a poslouchat každého jak propírá cizí prádlo. Nech žít. Být vedoucím člověkem ve vysoké funkci, to zní jako by se moje noční můra stala skutečností.“

Když přijímá potlesk od davů, je evidentně nesvůj. Poté, co nahrál v Prestonu 147, stáhl se do ústraní a zmizel za dveřmi své šatny, pokoje ne většího a ne lépe zařízeného, než cela, kam ho pronásledoval zvuk potlesku a provolávání slávy. To byla odpolední session a tak byl pravděpodobně Ronnie Snr. schopen sledovat, co se dělo i v televizi.

„On je mým guru,“ řekl Ronnie, „jestli chceš. Někdo, komu se svěřuji a ptám se ho na radu. Až dosud mi nikdy neporadil špatně. Myslím, že je dobrým člověkem. Já vím, skončil tam, kde skončil, ale ... tak je to se spoustou lidí. A to z nich nedělá špatné lidi. Jen byli na špatném místě ve špatnou dobu. To se může stát komukoliv.“

Menu


o7jdzl.jpg

Welsh Open[2].jpg

trophy_masters.jpg

Champion of Champions.jpg

1176106_10200544125836006_1602907661_n.jpg

file-91.jpg

Ronnie_OSullivan_Snooker_Champion_PTC7_2011[2].jpg

topimage[2].jpg

_44628623_ronnietrophybody.jpg


trophy771.jpg

_44304734_ronnie270.jpg

http://www.dan-nypl.estranky.cz/stranka/odpocty_countdowns

http://www.prizevlnika.cz/partner.php?partner=Dana Plachá

25. 6. Ivan

Zítra: Adriana

Ronnie Welsh 2016.jpg215259_10200438078328966_1416503438_n.jpg

539719_10150609203847062_10215162061_9450008_1545638402_n.jpg

german 12.jpg

Nadcházející akce/Upcoming events

27.11.-9.12. UK Championship

10.-16.12. Scotish Open

www.motto.cz

Northern Ireland Trophy 2008

08%20pls%20ronnie%20trophy[3].jpg

Jakékoliv veřejné použití materiálů z těchto stránek pouze se souhlasem webmastera.
All rights reserved. Contact webmaster.

Návštěvnost stránek

396456
_1234.bmp