Sbohem fér muži

Sbohem fér muži, kterýs mi dal fotbal

Simon Hattenstone
Středa, 14. února 2007
www.guardian.co.uk

Tatínek v neděli zemřel. Bylo mu 91 a měl to, čemu se říká dobrá směna (91 je možná v kriketu strašné skóre, ale život a sport jdou někdy různými směry).

Tatínek nebyl přirozený sportovec. Raději seděl ve svém ušáku s cigaretou nebo 50ti a sledoval televizi nebo četl dobrý thriller. (To bylo před tím, než se stal kultivovaným a objevil rádio Classic FM.) Občas objevil zájem o sport, ale i tehdy to byl takový druh, který můžete sledovat s cigaretou v ústech. Když jsem byl teenager, vzal mě do snookerového paláce Hurricane Higginse u Rialto. Byl temný a zašlý, páchl kouřem a pivem. Nikdy nebyl piják, ale cítil se jako doma.

Miloval svůj snooker. Ne hru – jeho nejvyšší náběh, stejně jako můj, byl okolo osmi bodů – ale sledování. Byl přilepený k televizi, hodinu za hodinou, den za dnem, sledoval Svěťák na telce. Vždycky měl favorita – ty, kteří hráli jako o život. Nejdříve to byl Hurricane (Alex Higgins), pak Whirldwind (Jimmy White) a na konec samozřejmě Rocket. Před pár lety jsem dělal první interview s Ronnie O’Sullivanem a přišel jsem domů s Ronnieho tágem, podepsaným pro tatínka. Stále vidím tatínkův úsměv. „A to mi dal? Pro mě?“ říkal nedůvěřivě.

Maminka napsala Ronniemu tatínkovým jménem dopis s poděkováním. Minulý rok ztratil zrak a musel se snookeru vzdát. Takže jsem mu musel podávat zprávy o Rocketových akcích a proviněních. Před pár týdny jsem viděl Ronnieho na Masters ve Wembley a řekl jsem mu, že tatínek je hodně nemocný. „Řekni mu, že to vyhraju pro něj,“ řekl. Oh, to je krásné, pomyslel jsem si, ale nevyhrál velký turnaj už pomalu 2 roky. Nicméně on to udělal.

Když zemře Žid, rodina drží tradiční smutek, někdy den, někdy týden. Truchlící sedí na malých křesílkách, spodek téměř u podlahy a návštěvníci jim přejí „dlouhý život“ a oddávají se vzpomínkám. Je to neskutečná scéna – něco, co byste očekávali ve Felliniho filmu. Návštěvník za návštěvníkem přichází ke mně a první co všichni o tatínkovi říkají je, že byl vždy čestný a fér; nikdy nezkusil nikoho podvést a nikdy neočekával, že by byl podveden. Jsem za to na něj pyšný a připomíná mi to naše dny s fotbalem.

Našich fotbalových dnů nebylo mnoho. Nebylo to proto, že by neměl fotbal rád, jen ho nezajímal. Když mi bylo 9, chytil jsem encefalitidu a byl jsem po téměř 3 roky upoutaný na lůžko.

Během mé nemoci jsme se s tatínkem sblížili. Vždy pracoval hodně těžce a nemohl se mi moc věnovat. Zvyknul si lehat na vedlejší posteli v mém pokoji, poslouchat se mnou Dark Side of the Moon, naše oči byly zavřené a on říká: „To je ta nejlepší muzika, jakou jsem kdy slyšel. Úžasné.“

Fotbal jsem začal hrát převážně v mém pokoji. Bylo to období, kdy jsem zvládl rozbít okno týdně, někdy dvě. Maminka s tatínkem byli tak rádi, že jsem naživu, že mě nikdy nepotrestali tak, jak bych si zasloužil.

Když mi bylo lépe, tatínek dostal 2 permanentky na Maine Road. Byla to velká oběť, protože o sobotách pracoval. Začal si užívat ten rituál – Velká Helen rozezvoní svůj zvon, páry kolem nás s jejich přikrývkami a whisky, klábosení o poločase – ale stále přicházel o góly, příliš zaměstnaný zapalováním si.

Když přemýšlím o jeho smyslu pro čest, přivádí mě to zpět k jednomu konkrétnímu dni, jednomu z nejskvělejších v mém životě. Bylo to když naposledy City vyhrálo pohár v roce 1976 a tatínek mě vzal na finále ve Wembley. Rozhodl se z toho udělat opravdový den, praštit se přes kapsu, takže jsme šli k Pullmanovi, dali si oběd ve vlaku, fantastické. Navíc jsme vyhráli, porazili jsme Newcastle 2-1 a hlavička Denise Tuearta je stále jeden z nejhezčích gólů, jaký kdy Wembley vidělo. Tatínek neviděl ani jeden z gólů – samozřejmě si zapaloval.

Po zápase jsme se vraceli po Wembley Way. Bylo mi 13 a zapíjel jsem úspěch, tatínek byl spokojený, ale stále střízlivý. Odvrácenou stranou jeho slušnosti byla jeho naivita. Bylo to uprostřed sedmdesátých let, ale fotbalové násilí, fanatismus a pojem provokace ho nějak minuly. Jak jsme se procházeli, minuli jsme pár fanoušků Newcastle. Sklonil jsme hlavu k zemi. Tatínek se na ně podíval, usmál se a řekl: „Tak co kluci, myslíte si, že to byl fér výsledek?“

Čekal jsem, že ho napadnou a byl jsem připravený utíkat. Ale oni ne. Jen se také usmáli a řekli „No jo!“ Samozřejmě nemohli tatínka uhodit. Mohli říct, že je fotbalově nevinný – fér muž, pokládající fér otázku.

Menu


o7jdzl.jpg

Welsh Open[2].jpg

trophy_masters.jpg

Champion of Champions.jpg

1176106_10200544125836006_1602907661_n.jpg

file-91.jpg

Ronnie_OSullivan_Snooker_Champion_PTC7_2011[2].jpg

topimage[2].jpg

_44628623_ronnietrophybody.jpg


trophy771.jpg

_44304734_ronnie270.jpg

http://www.dan-nypl.estranky.cz/stranka/odpocty_countdowns

http://www.prizevlnika.cz/partner.php?partner=Dana Plachá

10. 12. Julie

Zítra: Dana

Ronnie Welsh 2016.jpg215259_10200438078328966_1416503438_n.jpg

539719_10150609203847062_10215162061_9450008_1545638402_n.jpg

german 12.jpg

Nadcházející akce/Upcoming events

27.11.-9.12. UK Championship

10.-16.12. Scotish Open

www.motto.cz

Northern Ireland Trophy 2008

08%20pls%20ronnie%20trophy[3].jpg

Jakékoliv veřejné použití materiálů z těchto stránek pouze se souhlasem webmastera.
All rights reserved. Contact webmaster.

Návštěvnost stránek

401966
_1234.bmp