pro poslech následujícího textu klikněte zde :-)
I can remember my first century break like it was yesterday – it’s the ultimate goal for every kid who’s into snooker. I was only 10, the youngest ever to make a century. I came running out and told Dad I’d just made a hundred break… and he went, ‘Yeah? Well?’ as if it were nothing. So I ran to the manager of the club and told him. He freaked out, and said, ‘Right, get the newspapers down here, ring up the snooker magazine.’ I was a miniature snooker celebrity. It became big news in the snooker world.
It was the best buzz I ever had. As soon as I got over a hundred, I was so excited that I wanted to miss. It didn’t matter what I scored once I got to a hundred; I just wanted to get out there and tell everybody that I’d made a century. In the end, I cleared the table for 117.
Even though Dad wasn’t impressed, I trusted him. He had the Midas touch with people. He knew that others could look after me and guide me better than he could in this area. And whoever he picked would excel. He helped out a lot of snooker players who were up-and-coming amateurs or slightly over the hill and in need of a few bob. Dad would say to them, ‘Look, here’s two hundred quid a week and here’s a car, practice when you like, it don’t matter to me. Whatever you win, just give me a drink out of it. All I want you to do is take my boy to tournaments and keep an eye on him’.
Although Dad never praised me to my face, I now know that he was dead proud. I’ve met people who knew my dad and they’ve told me he said, ‘My son is going to be World Snooker Champion.’ These people would say to me, ‘Yeah, well, everybody thinks their boy is going to be World Champion, but you are. So he must have known what he was on about.’ Even Gazza mentioned my dad the first time I met him.
Gazza was my hero, the governor on the pitch, and when I eventually met him we had a good session together. We were at Goodison Park. Rangers were playing Everton in a testimonial, and I’d played in the pre-match celebrity game. Gazza came up to me afterwards and said, ‘All right, Ronnie? I met your dad years ago and he was trying to get me to come over to the snooker club. I couldn’t make it, but he said to me, ‘Gazza, you’re the bollocks at football, but my son is going to be World Champion at snooker.’ And I remembered the name because I love snooker. Later I was sitting I my hotel room with Paul Allen one day watching the telly and you came on. I jumped and said to him, ‘That’s the fucking kid that that fella said was going to be World Champion.’
I won my first tournament when I was 9. It was just a little tournament that we used to play in every week down the club. You never used to win any money, just a trophy and a voucher that allowed you six hours’ free time on a table.
Svou první stovku si pamatuji jako by to bylo včera – je to rozhodující cíl pro každé dítě, které hraje snooker. Bylo mi teprve 10, vůbec nejmladší hráč se stovkou. Vyběhl jsem ven a řekl jsem tátovi, že jsem zrovna nahrál stovku… a on řekl: “Jo? Dobrý?” jako by to nic nebylo. Tak jsem běžel k manažerovi klubu a řekl jsem mu to. Zarazil se a řekl: “Paráda, dáme to novinám a zavoláme do snookerového časopisu”. Byl jsem maličká snookerová celebrita. Ve světě snookeru se to stalo velkou novinkou.
Byla to ta největší radost, jakou jsem kdy měl. Jakmile jsem se dostal přes stovku, byl jsem tak vzrušený, že jsem chtěl skončit. Nezáleželo na tom, že jsem to nahrál jen jednou; chtěl jsem jít ven a říci každému, že jsem nahrál stovku. Nakonec jsem sklidil stůl za 117 bodů.
I když ani tím nebyl táta ohromený, věřil jsem mu. Měl Midasům čich na lidi. Věděl, že ostatní na mě v téhle oblasti dohlédnou lépe než on. A kohokoliv vybral byl skvělý. Pomohl spoustě snookerových slibných amatérských hráčů, nebo těm, co už nebyli nejmladší a potřebovali nějakou tu babku. Táta jim řekl: „Hele, tady je dvě stě liber týdně a tady je auto, trénuj kdy chceš, to mě nezajímá. Když vyhraješ, tak mi kup jenom pití. Jediné co chci je, abys mi vzal kluka na turnaje a dohlídnul na něj“.
I když mě táta nikdy nepochválil přímo, vím, že na mě byl k smrti pyšný. Potkal jsem lidi, kteří znali mého tátu a ti mi řekli, že říkal: „Můj syn bude snookerový mistr světa.“ Ti lidé mi řekli: „Jo, fajn, každý si myslí, že jejich kluk bude mistr světa, ale ty jím jsi. Takže on musel vědět, o čem mluví.“ Dokonce i Gazza se zmínil o mém tátovi, když jsme se prvně potkali.
Gazza byl můj hrdina, šéf hřiště, a když jsem ho nakonec potkal, dobře jsem pokecali. Byli jsme v Goodison Park. Rangers hráli s Evertonem v charitativním utkání a já jsem hrál v zápase celebrit před tímto zápasem. Gazza pak za mnou přišel a řekl „Dobrý Ronnie? Před pár lety jsem potkal tvého tátu a ten mě zkoušel dostat do snookerového klubu. Nechtělo se mi, ale řekl mi: „Gazzo, ty jsi fotbalová hvězda, ale můj syn se stane mistrem světa ve snookeru.“ A já jsem si to jméno zapamatoval, protože mám snooker rád. Později jsem jednoho dne seděl s Paulem Allenem v mém hotelovém pokoji a koukali jsme na telku a objevil ses tam ty. Vyskočil jsem a řekl jsem: „To je to zasraný dítě, o kterém ten chlapík říkal, že bude Mistr světa.“
Svůj první turnaj jsem vyhrál, když mi bylo 9. Byl to jen malý turnaj, jaký jsme hrávali každý týden v klubu. Nevyhrávali jsme žádné peníze, jen trofej a voucher, který ti poskytoval 6 volných hodin u stolu.