Dave Finbow - Proč mě panika donutila odejít

Kate Battersby
17. prosince 2001

Jednoho dne se někdo díval do Ceefax a hledal novinky o snookerovém UK šampionátu a viděl pomocnou hvězdičku vedle zápasu 3. kola mezi Dave Finbowem a potenciálním vítězem turnaje, Ronnie O’Sullivanem.

„Finbow,“ četl poznámku,“vzdal po první části, když O’Sullivan vedl 8-0.“

Tato věta by se měla brát doslovně. Finbow vzdal zápas, ano, ale on stejně tak skončil okamžitě svoji profesionální kariéru. Po téměř polovinu své jedenáctileté kariéry bojoval se záchvaty úzkosti, které byly jednak nepochopitelné a zároveň paralyzující. Žádný doktor nebyl schopen diagnostikovat problém, žádný specialista neposkytl odpověď.

Finbow získal téměř odpor ke hře, kterou miloval. Déle už to nemohl vydržet. A tak světová čtyřicet sedmička skončila. Začal se svou ženou Toniou nový život ve Španělsku i když neměl žádný nápad, jak si bude vydělávat na živobytí. Finbow jen ví, že si s sebou nevezme své snookerové tágo.

O’Sullivan měl po zničení Kena Dohertyho ve finále poměrem 10-1 obrovskou radost. Ale hraní pro radost už nikdy nebude frází, které by Finbow rozuměl.

„Stalo se to nesnesitelným,“ vysvětlil doma ve Worcestershire. „Byl jsem u konce se zdravým rozumem, když jsem se to snažil pochopit. Kdybych si nevzal lék, tak bych se den před turnajem cítil jako bych měl kocovinu. Cítím horko, potím se, cítím jako by mi vypadávaly oči a jsem naprosto otupělý. Nemám vůbec žádnou kontrolu nad svým tágem. Nemohu hrát. Nemyslím si, že hraju špatně. Prostě nemohu hrát.“

„Je to strašné. Nemusí se to nutně stát během zápasu. Může to přijít až po, nebo během tréninku. Proti Ronniemu to bylo vůbec nejhorší. Měl jsem závrať a zvedal se mi žaludek. Dělalo mi potíže i jen vstát. Stůl byl divný.“

„Necítil jsem tágo ve své ruce. Bylo to jako bych dával pintu krve s každým strkem. Někteří mí přátelé mi řekli, že jsem vypadal tak strašně, že se báli, abych opravdu nebyl blízko smrti.“

„Už dlouho si snooker neužívám. Byla doba, kdy jsem ho miloval. Nyní ho nenávidím. Chci u hraní zůstat, ale nemůžu. Slyšel jsem lidi říkat, že se vymlouvám, ale všichni mí blízcí přátelé a rodina mou situaci znají.“

„Zkusil jsem v posledních dvou letech všechno od klasické medicíny po akupunkturu. Dostal jsem se do stadia, kdy kdokoli mi řekne, že by něco mohlo pomoci, ani nepřemýšlím, že bych to zkusil. Byla by úleva vědět, co to ve skutečnosti je za problém, ale mám dost.“

Při setkání s 33letým Finbowem neurčitě očekáváte setkání s někým, kdo má na čele vytetováno „uzlíček nervů“, stále zmateným a nervózně se smějícím.

Ta představa ale samozřejmě mizí, protože on je naprosto normální a ve společnosti sebejistý jako jakýkoliv jiný dospělý člověk. Jen jeho profesionální život je zničený ochromujícím strachem.

„Nevím, co to spouští,“ přemítá s rozpaky. „Necítím se celkově stresován. Nejsem úzkostlivý člověk. Naplno si užívám života. Necítím se snookerem stresovaný. Když jsem byl dítě, potřeboval jsem vyhrát, abych měl peníze na benzín na cestu domů. Tenkrát jsem hrál dobře.“

„Nikdy jsem si nepomyslel „Pane bože, tenhle zápas jsem měl vyhrát“. Nikdy jsem nehrál kvůli penězům. Přečetl jsem všechny knížky, které by mi mohly pomoci to pochopit. Hledal jsem na internetu. Zkoušel jsem všechno, ale vzdal jsem to. Zní to pro mě jako agorafobie. Není nic, čeho bych se opravdu bál, ale něco v těle reaguje a vytváří strach.“

„To je to, co se mi děje. Vypadá to, že mám strach ze snookeru.“ Finbow se směje, když to říká, jasně si vědom toho, jak směšně to zní. Ale pro něj to vůbec legrační není.

„Když se dívám zpátky, měl jsem to po celé roky. Nejsem si jistý, kdy přišel první útok. Ale staly se věci, kterým jsem nerozuměl.“

„V mé první sezóně jsem se kvalifikoval na Dubai porážkou Kena Dohertyho a Ronnie O’Sullivana. Hrál jsem opravdu dobře, ale v další hře jsem prostě hrát nemohl. Bylo mi horko a potil jsem se. Myslel jsem, že je to normální stres. Někdy jsem uvažoval, jestli to není běžnější, než se zdá. Lidé si myslí, že hráči ztratili formu. Možná něco podobného měl Ian Baker-Finch v golfu. Ale tohle není jako nervové vypětí. Není to jen to, že by se mi třásly ruce nebo že bych nemohl stáhnout tágo a nechat to být. Moje akce vypadá normálně, ale tágo nejde tam, kam se předpokládá.“

„Spousta hráčů se mnou měla porozumění. Mark Williams a Ken Doherty mi zkoušeli pomoci, a Ronnie byl opravdu laskavý, ale Steve Davis měl nějaké poznámky v televizi, které mě hodně ohromily. Mí přátelé ho nazývali dost odpornými jmény.“

„Mohu pouze odhadovat svůj potenciál. Ale vím, že jsem minimálně hráč top 16. Je jednoduché pro mě to říci, ale nikdy jsem nebyl z těch, co by si něco nalhávali.“

„Znám své schopnosti. 60x jsem nahrál 147 a asi 8000 stovek, ale když si nevezmu léky, potýkám se s 50ti bodovým náběhem v tréninku.“

Nejdříve doktor doporučoval léky proti vysokému tlaku a srdečním problémům, ale to musel Finbow odmítnout, protože jsou zakázány. Pak zkusil jiné léky, které pomohly, ale byly vysoce návykové a mohly být užívány jen 2 týdny ze 6ti. Na konci poslední sezóny mu byly předepsány nenávykové léky, po kterých se cítil jako jiný člověk. Ale když začala nová sezóna, objevil se starý strach. Byl zničený.

„Neměl jsem daleko k slzám, cítil jsem absolutní beznaděj,“ řekl. „Dal jsem do toho za ta léta tolik tvrdé práce. Před šesti měsíci jsem si nedovedl představit, že bych skončil. Na začátku roku jsem si slíbil, že vyčerpám všechny možnosti, abych našel odpověď, ale nemohl jsem žádnou najít a už to znovu nechci zkoušet.“

„Je to prokletí. Nyní jsem prostě rád, že je po všem. Nejsem už schopen být smutný nebo se zlobit. Není důvod se ohlížet. Jedeme do Španělska, kde žije můj otec. Nevím co budu dělat.“

„Doufám, že se něco objeví. Ale určitě nebudu dělat nic, co má něco společného se snookerem. Nevezmu si s sebou ani tágo.“

„Snooker byl mým životem od mých 12ti let a nikomu bych nepřál moje pocity. Zničím si své zdraví, jestli u té hry zůstanu ještě trochu déle. Když skončím, bude to znamenat, že mohu přestat brát léky. Chci být znovu normální. Chci být volný.“