První desetiletí nového tisíciletí

ding double.jpg

Čína to má pod kontrolou

První bodovaný turnaj v Číně byl pořádán v roce 1990. Druhý v roce 1999.

Ale v prvním desetiletí 3. tisíciletí se místo Číny jako snookerové centrály upevnilo, hlavně díky úspěchům jednoho z jejích synů.

Ding Junhui byl pozván na China Open 2002 v Shanghai jako 14tiletá divoká kart. Byl označen za slibného v čínském juniorském žebříčku a na Marka Selbyho uhrál 2 framy.

Peter Ebdon ho popsal jako „nejlepšího 15tiletého hráče, jakého kdy viděl“ a strhla se kolem něj ohromná kampaň.

Ta se ještě navýšilo poté, co v roce 2002 vyhrál titul na Asian pod 21, asijský amatérský titul a pak IBSF světový amatérský titul.

V roce 2003 dostal divokou kartu, aby mohl soutěžit v hlavní tour. Mluvíme o kulturním šoku, z Číny jel rovnou do UK a stejně jako mnozí ostatní zjistil, že kvalifikace jsou těžké.

Šli mu samozřejmě po krku, ale Ding se předvedl dobře, v 16ti se stal nejmladším hráčem, který kdy soutěžil na Wembley Masters, porazil Joe Perryho a v rozhodujícím frame prohrál se Stephenem Lee.

Kvůli finančním problémům, které měly vliv na sport, se China Open nekonala po 3 roky, než se vrátila v roce 2005 s jednoletou smlouvou.

Ding byl omluven z kvalifikace a obdržel divokou kartu, takže jeho domáci fandové ho mohli vidět zblízka.

Jeho vystoupení na této akci bylo senzační. V tom týdnu mu bylo 18, ale hrál jako starý mazák a ne jako prakticky zelenáč.

Ding porazil Marco Fu, Petera Ebdona a Kena Dohertyho a dostal se do finále, které sledovalo 110 miliónů číňanů, ve kterém porazil Stephena Hendryho 9-5 a získal titul.

Protože byl divoká karta, nemohl, alespoň oficiálně, dostat žádnou odměnu a v žebříčku vlastně spadl.

Ale Dingovo vítězství znamenalo hodně pro snooker. Znamenalo to obrovský příliv čínských fanoušků k zelenému suknu.

Když se mě lidi ptají, jaký nejlepší turnaj jsem kdy navštívil, uvádím China Open 2005.

Bylo nádherné vidět reakci plného hlediště na Dingův úspěch a měl jsem pocit, a jak vyšlo najevo oprávněný, že to bude velmi důležité pro budoucnost snookeru.

Nyní jsou v Číně 2 bodované turnaje, oba finančně zastřešené Čínou.

S hráči je zacházeno jako s Hollywoodskými filmovými hvězdami, přicházejí na turnaj po červeném koberci a jsou neúnavně pronásledováni lovci autogramů a fotografií.

Další turnaje budou určitě následovat, zvláště když se čínští hráči budou prosazovat.

Liu Song se v roce 2007 dostal do čtvrtfinále Grand Prix, Liu chuang se kvalifikoval v roce 2008 do Crucible a v tom samém turnaji se Liang Wenbo dostal do čtvrtfinále.

Liang byl také finalistou na letoštním Shanghai Masters a s největší pravděpodobností to bude Čína, která bude mít 2 hráče v elitní top 16 pro příští sezónu, když nepočítáme HongKongského Marco Fu.

Ding zůstává standartním tahákem pro národ, i když jeho forma poklesla poté, co do svého soupisu bodovaných turnajů přidal ještě UK Championship 2005 a Northern Ireland Trophy 2006.

Snaha o přesun Mistrovství světa na Dálný Východ byla v tomhle desetiletí ostře odmítnuta.

Ale Čína pokračuje ve svých útocích na snooker, v tom příštím bude možná težší odolat.

murphy world.jpg

Murphyho právo

http://snookerscene.blogspot.com

Murphyho zisk titulu na Mistrovství světa 2005 přišel zcela nečekaně.

Murphy byl označován za toho, koho je dobře sledovat už po mnoho let, což je obvykle trochu zrádné, protože když se výsledky nedostaví dost rychle, dává to lidem možnost říci, že „není tak dobrý, jak se říká“.

Fajn, Murphy dokázal, že je tak dobrý, jak se předpokládalo.

Do Crucible 2005 se musel kvalifikovat. Vlastně to málem nevyšlo, přes Joe Swaila přešel až 10-8 a potřetí se dostal do Sheffieldu.

Při své první účasti o 3 roky dříve si vylosoval Stephena Hendryho. Po porážce šel do malé tiskové místnosti a čelil médiím. To může být nepřátelská zkušenost i pro tvrdšího soutěžícího, natož pro zelenáče.

Ale Murphy dostal všechny na svou stranu. Jeho sebedůvěra mu nikdy nechyběla a mluvil o tom, jak chce být připomínám stejně jako Hendry a Steve Davis.

O rok později ho Ken Doherty porazil 10-9 na černé. V roce 2004 se Murphy dostal do semifinále British Open, ale to jen stěží poukazuje na jeho úžasný úspěch v Crucible o pár měsíců později.

V prvním kole si vylosoval Chrise Smalla, vážně sužovaný zraněním zad. Murphy se dostal dál, vyřadil ve 2. kole Johna Higginse a tak dokázal, že se na takové velké akci dokáže vypořádat i s velkými jmény.

Davis padl ve čtvrtfinále a Peter Ebdon mu poskytl těžký test v semifinále, ale Murphy vyhrál všech ř framů závěrečné části a porazil ho 17-12.

Matthew Stevens měl po prvním dni finále jasný náskok, ale Murphy, který upevnil svou solidní techniku a spojil ji s divokým temperamentem, se nikdy nevzdala vyhrál 12 z 18 framů závěrečného dne a vyhrál 18-16 a v pouhých 22 letech dosáhl životního úspěchu.

Murphy se stal prvním kvalifikantem od Terryho Griffithse v roce 1979, který kdy vyhrál světový titul.

Bylo to poslední vítězství pod sponzoringem Embassy a znamenalo konec jedné éry a začátek nové.

Nakonec to tak úplně nedopadlo, ale Murphy, napevno usazený ve světové top čtyřce, je dobře usazen ve svých 27mi letech na to, aby dosáhl spousty dalších úspěchů v následujících letech.

Do své sbírky stříbra přidal minulou sezónu titul z UK Championship a dvakrát vyhrál Malta Cup.

V minulé sezóně byl opět ve finále mistrovství světa a já bych byl opravdu hodně překvapen, kdyby ho už znovu nevyhrál.

davis white[1].jpg

Davis a White jsou stále silní

http://snookerscene.blogspot.com

Když začala 80. léta, byli Steve Davis a Jimmy White mladí muži se světem u nohou.

Na začátku 90. let byli top hráči a hlavní soupeři o tituly.

Když se překulil rok 2000, jak Davisovi tak Whiteovi se objevily vrásky vetváři, ale jak už to velcí šampióni umí, užívali si během tohoto desetiletí pár pamětihodných znovuvzkříšení.

Davis vypadl v roce 2000 z top 16, když v této elitní skupině strávil 20 let. Lidé mu říkali, že by měl hraní nechat, ale jeho láska ke hře je taková, že to nikdy nebylo možné.

Místo toho si vyhrnul rukávy a vrhl se se smíšenými výsledky do kvalifikací.

Davis, který je nyní součástí prezentačního týmu BBC, se v letech 2001 a 2002 nedostal do Crucible a musel se obávat, zda se ještě zvládne vrátit, ale dokázal to v roce 2003 a dokázal se i vrátit do top 16.

V roce 2004 vedl ve finále Welsh Open nad Ronnie O’Sullivanem 8-5, ale byl poražen 9-8.

V následujícím roce si užil dojemný běh až do finále UK Championship, což byl jeho první titul, který vyhrál o nějakých 25 let dříve.

To byl zase starý Davis. Porazil Marka Allena, Stephena Maguire – pomohl si sklizením za 145 bodů, Kena Dohertyho a Stephena Hendryho a dostal se do svého 100. finále kariéry.

Tam hrál s 18tiletým Dingem Junhui, o 30 let mladším hráčem.
Nebyl to pohádkový konec. Ding vyhrál 10-6, nicméně Davis se podepsal pod jeden z nejvřelejších příběhů desetiletí.

Whiteovi se v předchozím roce vedlo podobně, když vyhrál desátý bodovaný titul a svůj první po 12ti letech.

Porazil ve finále Players Championship v Glasgow Paula Huntera 9-7 a užil si arénu se svým nejvěrnějším fanouškem, osmdesátiletým tatínkem Tommym, který si i přes všechny překážky, které musel snášet při sledování svého syna, udržel humor a dobrou náladu a tyto vlastnosti mu získaly oblibu u všech kolem hry.

White se objevil i ve dvou dalších finále – British Open 2000 a European Open 2004. Jeho forma se ztrácela a zase objevovala a jeho postavení na žebříčku skákalo nahoru a dolů.

V roce 2006 byl na 8. místě a zničující výsledky ho stály jeho post v top 32 a na konci desetiletí mu hrozí vypadnutí z okruhu.

Zachovávají si zcela odlišné povahy. Začátkem tohoto měsíce hrál Davis exhibici v Buckinghamském paláci; White v současnosti podstupuje strádání v zábavné hře v džungli „Já jsem celebrita, dostaňte mě odsud“.

Tito dva legendární hráči ušli dlouhou cestu od mladých uchazečů o hru až ke stařešinům hry.

Davisovi je nyní 52 a Whiteovi 47. Nikdo z nich už nemusí nic dokazovat, ale oba milují snooker a budou se potloukat kolem tak dlouho, jak to bude možné.

Doufejme, že to bude ještě dost dlouho.

hunter masters.jpg

Zlatý chlapec

htttp://snookerscene.blogspot.com

Smrt Paula Huntera v říjnu 2006 byla nejsmutnějším okamžikem tohoto desetiletí pro celý snookerový svět.

O 18 měsíců dříve přijel na Irish Masters a stěžoval si na bolesti žaludku. Všichni předpokládali, že to bude nějaká viróza a pak už jsme o tom víc neslyšeli , ale o něco později, další měsíc na China Open nám bylo řečeno, že má rakovinu.

Byla to vzácná forma onemocnění, kterou si nejdříve držel od těla díky léčbě, ale která se stala smrtelnou.

Hunter statečně pokračoval v hraní. Vidět ho na turnajích zničeného chemoterapií, neschopného pořádně cítit své ruce a samozřejmě ne dost fit na to, aby předváděl svou nejlepší hru, bylo srdcervoucí.

Nikdy si nestěžoval. Nikdy se neptal „proč já?“ Navzdory svému hroznému utrpení se nezměnil.

Na začátku desetiletí byl, navzdory tomu, že mu bylo něco přes 20, na křižovatce své kariéry.

Jeho vítězství na Welsh Open 1998 a finanční odměna, která přišla spolu s úspěchem ho uvrhla do doby, kdy trávil více času na párty, než tréninkem.

Ale jeho vlastní přístup ho přiměl koncentrovat se více na snooker a v roce 2000 spojil síly s Brandonem Parkerem, který zůstal jeho manažerem až do konce.

V roce 2000 sledoval Hunter svého přítele Matthew Stevense, jak vítězí na Masters. Následující rok získal první se svých 3 úžasných vítězství na tomto hlavním pozvánkovém turnaji.

O přestávce zaostával za Fergalem O’Brienem 2-6 a vrátil se zpět na hotel s Lindsey, která se později stala jeho ženou, kde dělali to, co zamilovaní dělají.

2 framy před závěrečnou částí vedl O’Brien 7-3, ale Hunter pak našel formu a nakonec zvítězil 10-9.

Se svým chlapeckým šarmem později na tiskové konferenci řekl, že on a Lindsey „použili plán B“. Bylo to naprosto nevinné, řečeno spatra, ale ukončilo to palcové titulky a provázelo ho to po zbytek života. To ukazuje Paula jako „jednoho z těch chlapců“, čímž také vlastně byl.

V následujícím roce ve Wembley neřízeně prohrával už 0-5 s Markem Williamsem, ale zabojoval zpět do zápasu a vyhrál 10-9.
V roce 2004 zkompletoval hattrick, vzpamatoval se ze stavu 2-7 a Ronnie O’Sullivana porazil 10-9.

Hunterova popularita vzrůstala s každým tímto vítězstvím. Televizní diváky rozehříval jeho přirozený šarm, který pro ně měl Jimmy White o 20 let dříve.

Stejně jako k Whiteovi i k Hunterovi snadno navazovali vztah a bylo snadné mu fandit.

Mohl se stát mistrem světa, ale onemocněl. V roce 2003 se dostal blízko, ale zahodil vedení 15-9 proti Kenu Dohertymu v semifinále a Ir vyhrál 17-16.

3 vítězství na Masters budou po právu to, proč bude v tomto sportu pamatován, ale vyhrál také další 2 bodované tituly v této dekádě: Welsh a British Open 2002.

Hunter měl vždy velkou hodnotu pro tisk, ať pro jeho účes nebo kvůli jeho ženě a nebo kvůli něčemu jinému , než kdo koho porazil na nějakém turnaji toho týdne.

Hodně z jeho přitažlivosti pramenilo z toho, že byl vždy sám sebou: chlapec z Leedsu, který miloval snooker a miloval život.
Tisk miloval Paula, stejně jako jeho kamarádi hráči a veřejnost.

Byl zlatý chlapec, kterému byla krutě odepřena jeho zlatá budoucnost.

ronnie john.jpg

Nejlepší finále

http://snookerscene.blogspot.com

Byla to dekáda, která představila několik vzrušujících zápasů plných dovedností a dramat, která dokázala, že ať jsou problémy mimo stůl jakékoliv, představení u stolu nebylo nikdy lepší.

Mnoho zápasů, ve skutečnosti příliš mnoho, stojí za to tu zmínit. Z toho důvodu jsem limitován jen finálovými zápasy.

Ruku na srdce, já bych řekl, že nejlepší finále desetiletí bylo 2006 Wembley Masters mezi Johnem Higginsem a Ronnie O’Sullivanem.
2 z největších hráčů vůbec se tu předvedli ve své nejlepší hře a v zápase vyrovnaném až do poslední koule.

Když O’Sullivan minul v rozhodujícím framu rozhodující kouli do středové kapsy o pár milimetrů, Higgins nahrál nejlepší sklizení své kariéry, uhrál 64 bodů a získal titul.

Byl to příhodný způsob zakončení pořádání Masters ve Wembley Conference Centre.

Rozhodující frame rozseknul samozřejmě vždy spoustu vzrušujících zápasů, zvláště finále.

O 3 roky dříve porazil O’Sullivan Higginse 10-9 ve finále Irish Masters. Pamatuji se, jak v rozhodujícím framu odmítl schovat bílou za hnědou poté, co potopil červenou a místo toho ji dal do středu a pak už dotáhl zápas do vítězství.

Byla to část zlaté řady finále v roce 2003, která začala když O’Sullivan porazil Stephena Hendryho 9-6 na European Open, což nikdo neviděl, protože ten turnaj nebyl přenášen televizí.

Já jsem to viděl a úroveň byla úžasná, i když ne tak vysoká jako jejich finále British Open o pár měsíců později, které zahrnovalo 5 po sobě jdoucích stovek. Hendry vyhrál 9-6, což byl bezpochyb jeho nejlepší výkon desetiletí.

A Crucible toho roku vidělo Marka Williamse a Kena Dohertyho, který dokázal ze stavu 4-11 srovnat na 12-12, aby nakonec prohrál 18-16.

Když Williams vyhrál svůj první světový titul v roce 2000, dokázal se ze ztráty 7-13 dostat na vítězství 18-16 nad Matthew Stevensem.

Peter Ebdon za stavu 17-16 proti Hendrymu v roce2002 pocítil tlak, ale dokázal se udržet pohromadě a vyhrál rozhodující frame.
A Higginsovo vítězství v roce 2007 nad Markem Selbym bylo dramatické, protože Selby se dokázal dostat ze stavu 4-12 na pouhých 13-14, než se Skot zase nastartoval a vyhrál 18-13.

V předchozím roce spolu bojovali Graeme Dott a Peter Ebdon dlouhou a fascinující bitvu, kterou Dott vyhrál 18-14.

A vůbec poslední světové finále sponzorované Embassy vyhrál v napínavé bitvě Shaun Murphy nad Stevensem 18-16.

Murphy prohrál se Stephenem Maguirem finále China Open 2008 10-9 v zápase, který národ upoutal k obrazovkám až přes půlnoc.

Na Masters se Paulu Hunterovi podařilo vyhrál během 4 let 3 rozhodující zápasy – 10-9 – vítězství, která obrovsky poznamenala snookerový profil a prokázala schopnost předvádět vzrušující zápasy s dynamickými osobnostmi, se kterými se lidé snadno ztotožní.

První finále desetiletí přineslo srdcervoucí okamžik pro Dohertyho, který minul černou na svém bodě, která by znamenala 147 bodů, jeho mizérii dokonal Stevens, který ho porazil 10-8.

Doherty skutečně snášel svůj slušný podíl finálových zklamání , 10-9 prohrál i v roce 2002 na UK Championship s Williamsem.

Williams se také dokázal dostat ze stavu 5-8 a Anthonyho Hamiltona ve finále China Open 2002 porazil 9-8. Čest Anthonymu za jeho odmítnutí jakékoliv omluvy a jakéhokoliv obviňování čehokoliv jiného, než svého vlastního nedostatku pevných nervů ve chvílích, kdy stoupalo napětí.

Na Welsh Open 2004 se O’Sullivan dostal ze stavu 5-8 a Steva Davise porazil 9-8 a v roce 2005 vyřadil po úžasné bitvě Hendryho 9-8. Za zmínku stojí, že to bylo naposledy, kdy nějaký hráč úspěšně obhájil bodovaný titul.

Finále Welsh 2007 spatřilo neočekávaného finalistu Andrew Higginsona zabojovat zpět do zápasu ze stavu 2-6 až na vedení 8-6, ale nakonec Australan Neil Robertson zvítězil 9-8.

V roce 2008 Mark Selby přehrál dostatečně O’Sullivana a porazil ho 9-8.

Tato těsná finále mají sklony být považována za lepší a je na ně vzpomínáno s láskou, ale bylo i množství skvělých představení hráčů se snadnějšími vítězstvími.

O’Sullivan se zúčastnil prvního tohoto desetiletí, když přehrál snadno Kena Dohertyho 10-1 ve finále UK Championship 2001.

Maguire udělal něco podobného Davidu Gray v roce 2004 a O’Sullivan přejel Maguire 10-2 v roce 2007.

The Rocket uhrál také vítězství 10-3 nad Higginsem na Masters 2005 a porazil Dinga Junhui stejným výsledkem v roce 2007.
Ding, trpící velkým nepřátelstvím částí publika ve Wembley a absolutně rozhozen, zkusil zápas vzdát za stavu 9-3.

Pro mě byly nejlepším vystoupením Higginsovy pamětihodné 4 stovky za sebou a 494 bodů bez odpovědi proti O’Sullivanovi na Grand Prix 2005, protože to byl naprosto nezastavitelný snooker.

V prvním desetiletí 3. tisíciletí se úroveň zvedla a tituly se rozdělovaly mezi více hráčů, než dříve.

A já bych řekl, že snooker byl senzační.

williams_trophy.jpg

Williams udělal své znamení

http://snookerscene.blogspot.com

Mark Williams byl možná v pozdních fázích dekády mimo formu, ale v prvních letech byl velmi silný.

Ronnie O’Sullivan poté, co ho ve finále UK Championship 2001 porazil, řekl že by mu s radostí zaplatil aby lehl si na pláž, a on proti němu nemusel hrát.

Když byl Williams ve své nejlepší formě, nebylo to jen o potápění a budování náběhů. Měl úskočnost a dovednost, které mnoho hráčů ničily.

Když vyhrál v roce 2003 LG Cup, znamenalo to, že postupně vyhrál všechny 4 BBC tituly, což bylo něco, co před ním dokázali jen Steve Davis a Stephen Hendry.

A když byl Williams světovou jedničkou, byl stejně velké zvíře, jako tihle druzí dva titáni.

Vzhledem k tomu, že je velmi talentovaným hráčem na dlouhou vzdálenost, byl lepším hráčem, než se obecně říkalo. Neustále se škrabal přes pár kol, než pozdvihl svou hru a dosáhl až na konce turnajů.

Ve finále Mistrovství světa zaostával za svým krajanem – Velšanem Matthew Stevensem – 13-7, ale díky své železné vůli se vzpamatoval a vyhrál 18-16.

Nestouplo mu to do hlavy. Jeho prostá starosvětská osobnost – ostrý kontrast k jeho soutěživému vystupování v herně – zůstala navzdory úspěchu stejná.

Jistým způsobem byl neochotnou světovou jedničkou. Špatně se s ním dělaly rozhovory. Do ničeho se nenutil a ani se nepokusil nějak svou image kultivovat.

U stolu byl v jednom ohni. Od února 1998 do listopadu 2003 úspěšně prošel přes úvodní kola 48mi po sobě jdoucích bodovaných turnajů, rekord, který ještě nebyl překonán.

V tomto období vyhrál druhý titul UK Championship, když porazil Kena Dohertyho v roce 2002 10-9.

Doherty byl jeho obětí i ve strhujícím finále v Crucible 2003, kdy Williams vedl už 11-4, ale byl podroben velkému testu, aby nakonec zvítězil 18-16.

V roce 2003 vyhrál i svůj druhý titul Masters a ten rok se stal pouze třetím hráčem, po Davisovi a Hendrym, kteří vyhráli tuto „velkou trojku“ v jedné sezóně.

A tak se stal – a zůstává – teprve druhým hráčem, který v jedné sezóně vyhrál více než 700 000 liber.

V roce 2005 nahrál v Crucible maximální náběh, ale díky Williamsově zásadovosti zůstal z různých důvodů, jedním z nich asi byl smysl pro spokojenost, jeho jediným maximem.

V roce 2006 vyhrál China Open, ale v roce 2008 vypadl po několika velmi neuspokojivých výsledcích z top 16.

Nyní je zpět a i když není zcela zpět ve své nejlepší formě, je stále hráčem, ke kterému nechce nikdo být vylosován.

hendry wave.jpg

Lev v zimě

http://snookerscene.blogspot.com

Stephen Hendry začal desetiletí jako mistr světa a končí jako světová 10tka.

To je pokles, ale nijak dramatický, spíše postupné odpadávání, ale nemyslete si.. je s ním stále těžké pořízení a odhodlaný je jako dřív.

Hendry vyhrál během tohoto desetiletí 4 bodované turnaje, poslední v roce 2005. Objevil se ve 12ti bodovaných finále. Jen Ronnie O’Sullivan, John Higgins a Mark Williams se objevili ve více.
Ale jeho hlavní bitvy se odehrály v minulosti. Je to člověk, který vyhrál 27 titulů a objevil se v 38mi finále z 90 bodovaných akcí pořádaných v 90tých letech.

V jedné době jich vyhrál 5 v řadě. Poslední případ, kdy někdo vyhrál 2 v řadě, se udál před 5ti lety.

Takový nebývalý úspěch nemohl nikdy trvat dlouho a tak jakéhokoliv poklesu formy se chopili ti, kteří měli chuť řici, že už nikdy nebude tím, kým býval.

A to on samozřejmě nebude, ale jak letos předvedl v Crucible, je schopen pozdvihnout svou hru při velkých akcích, i když ne prodloužit dost na to, aby vážně ohrozil hlavní tituly.

Vzpomeňme také na to, že jeho stálost mu dovolila vrátit se v roce 2006 na špici žebříčku.

Pro fanoušky Hendryho 90. let může být bolestné vidět jeho strádání. A ano, když komentátoři řeknou něco jako „před 15ti lety nikdy neminul dlouhou kouli“ dost často se mýlí. On, stejně jako všichni hráči, měl, i ve své velkoleposti, své špatné dny. Jen jich teď má víc, než tehdy.

A rozdílem je, že nyní je pozornost více upřena na jeho chyby, protože představují ústřední příběh: tohle je legenda ve smutném úpadku, která už nikdy znovu nezíská bývalou slávu.

Stephen sám mluvil o „chaosu v hlavě“, když je u stolu. To pramení z jeho vlastní neschopnosti přijmout, že už není ten starý Hendry. Pravděpodobně od sebe očekává příliš. Kdyby, stejně jako to udělal Steve Davis, přijal skutečnost, že má svá zlatá léta za sebou, mohl by se trochu víc uklidnit a najít formu.

To, že je stále dost dobrý na to, aby ve 40ti obsazoval 10. místo v žebříčku jen dokazuje, jak dobrý stále může být.

Doma ve své snookerové herně pracuje hodinu za hodinou. Stejně jako v těch všech finále proti Jimmy Whiteovi, ta touha ukázat lidem sám sebe stále hoři hluboko uvnitř.

Už hře nedominuje, ale můžete se spolehnout, že Hendry bude stále, slovy Dylana Thomase, představovat zuřivost proti skomírání světla.

higgins casual.jpg

Vláda krále Johna

http://snookerscene.blogspot.com

Když v roce 1998 vyhrál John Higgins svůj první světový titul, předpokládalo se, že vyhraje 4 nebo 5.

Jak se ukazuje, stále může, ale uprostřed dekády to vypadalo nepravděpodobně, kdy se zdálo, že už na to nemá.

Tisíciletí začal jako světová jednička a vyhrál svůj první bodovaný titul – Welsh Open.

V roce 2000 získal svůj druhý titul UK a v následujícím roce vyhrál první 3 turnaje sezóny 2001/02.

Během toho posledního se stal prvně otcem. To mělo bezpochyby vliv na jeho kariéru. Higgins je ze soudružné rodiny a zjistil, že si raději užívá rodinného života, než vytrvalých hodin v klubu.

Uplynuly 3 roky mezi jeho úspěchy v bodovaných turnajích, kdy v roce 2004 vyhrál na British Open a spadl na 6. místo žebříčku, příliš nízko na hráče jeho schopností.

Jak dekáda míjela nastaly změny. Z různých důvodů objevil znovu svého soutěživého ducha.

V roce 2005 nahrál 5 po sobě jdoucích stovek a nahromadil 494 bodů bez odpovědi ve zničujícím zápase s Ronnie O’Sullivanem na Grand Prix, který vyhrál 9-2.

Nahrál úžasné sklizení za 64 bodů pod velkým tlakem, aby těsně porazil na Masters 2006 O’Sullivana a vyfoukl mu titul.

Ale sám se dostal do příliš velkého tlaku na to, aby znovu získal světový titul.

Vypadalo to, že se jeho štěstěna obrací, když ho v semifinále svěťáku 2000 Mark Williams porazil 17-15 poté, co zaostával 14-10, tuto porážku Higgins přisuzuje z velké části Williamsovu opomenutí potřást mu rukou před závěrečnou částí.

Po 5 po sobě jdoucích let se Higgins nedokázal dostat přes čtvrtfinále v Sheffieldu, ale v roce 2007, navzdory tomu, že nebyl před 17ti denním maratónem v nejlepší formě, prošel celou cestu až k titulu.

V poslední sezóně vyhrál svůj třetí titul a předvedl, zvláště proti Jamie Copemu a Marku Selbymu, svou schopnost předvést svůj nejlepší snooker pod tlakem.

Prakticky každý profesionál označuje Higginse za všeobecně nejlepšího hráče, ale vzhlíží k němu i jako k člověku.

Chová se přátelsky a i přes svoje úspěchy stojí nohama na zemi. Ostatní hráči ho mají rádi a respektují ho.

Z toho důvodu je i vlivným mužem i mimo stůl, má vůdčí roli v akcích World Series a nové Snookerové hráčské asociaci.

Dekádu začal jako věrný příznivec WPBSA, ale končí ji jako jeden z nejhlasitějších kritiků vedení.

Ale zůstává v popředí hlavně jako hráč. S největší pravděpodobností zakoční desetiletí jako světová provizorní jednička a zahájí jako oficiální jednička.

Navzdory pár uklouznutím během posledních 10ti let, je to důkaz Higginsovy nezpochybnitelné úrovně.

ronnie_white.jpg

Hráč desetiletí

http://snookerscene.blogspot.com

Ronnie O’Sullivan byl hráčem desetiletí ať to vezmeme podle toho, že vyhrál nejvíce titulů a nebo podle toho, že zcela ovládl tento sport jako jeho největší tahák a nejzářivější hvězda.

Toto tisíciletí zahájil O’Sullivan osobními trápeními. Zapsal se do kliniky Priory na léčení své závislosti a deprese, ale i přes pár velmi probíraných uklouznutí se udržel vyrovnaný a svým potenciálem tahl tohle desetiletí.

Finálovou noc na Mistrovství světa 2001 sledoval O’Sullivan, jak se bývalí vítězové účastnili „Přehlídky šampiónů“.

Překvapivě byl pozván i Jimmy White, ačkoliv nikdy titul nevyhrál.

O’Sullivan sledoval jak jeho přítel, šestinásobný finalista z Crucible, přijal svůj potlesk a rozhodl se nikdy se nedostat do stejné pozice.

Porazil Johna Higginse v pravděpodobně nejkvalitnějším ze všech 10ti světových finále, která se během tohoto desetiletí odehrála. Jejich rivalita se zrodila z přátelství a vzájemné úcty. Na konci finále Higgins řekl, že je rád za O’Sullivanova otce, že vyhrál titul a toto gesto bylo hodně Ronnie juniorem ceněno.

A přišlo více titulů: celkem 3 světové, další 2 UK přidal k těm dvěma, které vyhrál v 90. letech a tři další vítězství na Masters přidal ke svému úspěchu z roku 1995.

Ale byly tady také krize, včetně dvou a půlleté pauzy mezi vítězstvími na bodovaných turnajích – od Irish Masters 2005 a UK Championship 2007.

O’Sullivanovi sedl formát Premier League s časovým limitem a jedinou výjimkou vyluxoval všechny tituly, které se hrály s tímto formátem – 5 v řadě, a jeho celkový výtěžek z této dekády je 7 titulů.

Dosáhl úrovně vyrovnanosti, která až dosud v jeho kariéře chyběla a strávil 5 let celkem jako světová jednička.

Samozřejmě tu byly i titulky z jiných důvodů, od výbušných až k podivným.

O’Sullivan byl extrémně nerozumný, když před semifinále v Crucible 2002 mluvil ošklivě od Stephenu Hendrym, což Hendry přisoudil každé myslitelné unci energie a koncentraci na vítězství.

V roce 2006 odešel ze zápasu proti Hendrymu na UK Championship, což byl nepřípustný poklesek, důkaz oslabujících důsledků jeho deprese.

Na první stránky se dostalo jeho hrubé vystupování na tiskové konferenci na ChinaOpen 2008, ačkoliv to velmi brzy začalo vypadat jako mnoho povyku pro nic.

Výbuch jeho křehké osobnosti se odhalil v Crucible 2005, když ho rozložil zarputilý Peter Ebdon při jejich čtvrtfinále.

Právě tyto velmi lidské vlastnosti získaly O’Sullivanovi oblibu mnohých fanoušků. A je to on, více než kterýkoliv jiný hráč, který přitahuje nové fanoušky k tomuto sportu, zvláště v oblastech jako je Evropa a Čína, kde se snooker v posledních 10ti letech rozvíjí.

O’Sullivan se nemůže chlubit takovými výsledky, jaké si užíval v 90. letech Hendry, ale je zodpovědný za mnoho nezapomenutelných okamžiků tohoto desetiletí.

V roce 2007 nahrál stovku v každém z 5ti framů, které vyhrál proti Ali Carterovi na Northern Ireland Trophy.

Ve stejném roce ukončil impozantní semifinále UK Championship proti Marku Selbymu maximálním náběhem.

Dvě napínavé finále Masters prohrál v rozhodujícím framu, první s Paulem Hunterem v roce 2004 a pak s Higginsem v roce 2006.

A ve Wembley v roce 2005 zničil ve finále Higginse a pak v roce 2007 Dinga Junhui, když předvedl snooker, který Steve Davis popsal jako „nehratelný“.

Pro O’Sullivana, i díky jeho slabosti a nenávistné lásce ke snookeu, se stala tato dekáda jeho dobou.

Náš sport by měl být velmi rád, že ho má.

První dekáda 2000: Úvod

http://snookerscene.blogspot.com

V příštích týdnech se na tomto blogu ohlédnu zpět za uplynulými 10ti lety snooker v dekádě, která se pomalu chýlí ke konci.

Bylo to desetiletí, kdy byl snooker stále v dobré formě. Byla tu nezpochybnitelná „velká čtyřka“ Johna Higginse, Stephena Hendryho, Marka Williamse a Ronnie O’Sullivana a okruh byl zaplavený turnaji, jak bodovanými, tak nebodovanými, pořádanými jak v UK, tak i jinde.

Ale objevily se i varovné signály. Volby v roce 1997 znamenaly konec sponzoringu z tabákového průmyslu v roce 2003 s výjimkou pro Mistrovství světa do roku 2005.

Ukázalo se, že se během této dekády pořádalo 77 bodovaných akcí v porovnání s 90. léty, kdy jich bylo 90.

Tady jsou ti, kteří je vyhráli:
Ronnie O’Sullivan – 15
Mark Williams – 9
John Higgins – 8
Peter Ebdon – 6
Stephen Hendry, Ken Doherty, Stephen Maguire, Neil Robertson – 4
Shaun Murphy, Ding Junhui, Stephen Lee – 3

A tady jsou ti, kteří se objevili v nejvíce bodovaných finále:
Ronnie O’Sullivan – 22
Mark Williams, John Higgins – 14
Stephen Hendry – 12
Ken Doherty – 9
Peter Ebdon – 8
Shaun Murphy, Stephen Maguire – 6
Stephen Lee, Graeme Dott – 5

Předchozí čísla samozřejmě nezahrnují UK Championship, který se koná příští měsíc.

Přináší přehled toho, kdo se nejlépe předvedl na největších akcích, i když nezahrnují pozvánkové premier turnaje.

Z těch vyhráli Masters třikrát O’Sullivan a Paul Hunter, O’Sullivan a Higgins vyhráli každý dva tituly Scottish Masters, Higgins nasbíral 2 tituly Irish Masters a O’Sullivan odešel 7x vítězně z Premier League.

Bylo nahráno 35 soutěžních maximálních náběhů, o 9 více, než v 90. letech. O’Sullivan byl zodpovědný za 6 z nich a Higgins za 5.

V roce 2004 nahrál Jamie Burnett první break přes 147 – 148 bodů v kvalifikaci na UK Championship.

V roce 2003 získal Mark Williams vůbec nejvyšší výhru, když za vítězství na Mistrovství světa obdržel šek na 270 000 liber, ale celkově jsou odměny nižší, než byly v předchozím desetiletí.

Jen 6 hráčů, kteří byli v top 16, když toto desetiletí začalo, je v ní i v současné době.

Higgins byl první a nyní je 4., Stephen Hendry byl druhý a nyní je 10., Williams byl třetí a nyní je na 15.místě a O’Sullivan byl 4. a nyní je první.

Peter Ebdon byl 13. a je nyní 14; Mark King byl 14 a teď je 16.

V případě Williamse a Kinga došlo u obou k pádu mimo top 16 a opětovnému návratu.

O’Sullivan byl světovou jedničkou 5 let, Williams 3, Higgins 2 roky a Hendry jeden.

Největší množství diváků v UK (7,8 mil.) mělo vyvrcholení Mistrovství světa v Crucible v roce 2002, kdy Ebdon zvítězil nad Hendrym, ale daleko zaostává za daty, která uvádí Čína.

Ztratili jsme mnoho známých tváří. Hunter podlehl rakovině v pouhých 27mi letech a hvězdy předchozí éry – John Spencer, Eddie Charlton aBill Werbeniuk – zemřeli také.

David Vine, tvář známá z TV snookeru pro celou generaci fanoušků, zemřel, stejně jako další členové štábu, včetně rozhodčích Johna Smythe, Johna Streeta a Colina Brinded, šéfa tabákového impéria Petera Dyke a TV komentátora Jacka Karnehma.

Snooker se rozrostl v Číně díky skvělému úspěchu Dinga Junhui na China Open 2005 v Pekingu.

Ve své tradiční základně – UK – byl zaznamenán pokles zájmu, když byly ve velkém pozavírány snookerové kluby – včetně mnoha takových,které byly domovem mladých lidí, kteří se stali velkými hvězdami.

Profil snookeru v britských médiích poklesl, ale vzrostl jinde, zvláště v Evropě díky přenosům na Eurosportu.

Byly tu obvyklé politické pře, kdy hráči jako první odmítali odštěpení okruhu a pak vážnou investiční nabídku.

Snooker začal vítat internet jako prostředek pro rozvoj a přinesl mnoho pamětihodných televizních okamžiků.

Objevily se nové tváře, staré tváře se ztratily, snookerový svět se mění navzdory tomu všemu, hra zůstává nedotčená.

V příštích několika týdnech podrobím zkoušce hráče, zápasy a kontroverze, které poznamenaly posledních 10 let u zeleného sukna.

Menu


o7jdzl.jpg

Welsh Open[2].jpg

trophy_masters.jpg

Champion of Champions.jpg

1176106_10200544125836006_1602907661_n.jpg

file-91.jpg

Ronnie_OSullivan_Snooker_Champion_PTC7_2011[2].jpg

topimage[2].jpg

_44628623_ronnietrophybody.jpg


trophy771.jpg

_44304734_ronnie270.jpg

http://www.dan-nypl.estranky.cz/stranka/odpocty_countdowns

http://www.prizevlnika.cz/partner.php?partner=Dana Plachá

26. 8. Luděk

Zítra: Otakar

Ronnie Welsh 2016.jpg215259_10200438078328966_1416503438_n.jpg

539719_10150609203847062_10215162061_9450008_1545638402_n.jpg

german 12.jpg

Nadcházející akce/Upcoming events

27.11.-9.12. UK Championship

10.-16.12. Scotish Open

www.motto.cz

Northern Ireland Trophy 2008

08%20pls%20ronnie%20trophy[3].jpg

Jakékoliv veřejné použití materiálů z těchto stránek pouze se souhlasem webmastera.
All rights reserved. Contact webmaster.

Návštěvnost stránek

398247
_1234.bmp