Snookerový šampión

Rozhovor: Ronnie O'Sullivan, snookerový šampión

Vydáno: 11. října 2009
Od Toma Englishe

Jednoduchá červená, přímo do rohové kapsy. Každodenní strk. Je to snadné. Většinu dní by to Ronnie O'Sullivan potopil se zavázanýma očima, se zapnutým autopilotem, aniž by věděl, že to udělal.

Mluvíme o trojnásobném mistru světa, fenoménu, kterému jednou zabral náběh 147 jen zlomek přes 5 minut, který vzbuzuje respekt svým kolegů profesionálů, který je neoddiskutovatelně nejtalentovanějším hráčem, který kdy vzal tágo do ruky. Minulou středu měl udělat jediné - potopit tu červenou a John Higgins by byl poražený muž, Raketou vyřazený z Grand Prix .

Ale Ronnie nepotopil. Dokonce ani neměl pocit pohody, když se k tomu strku postavil. Díval se na rutinní kouli a nemohl ji uklidit. Ztratil frame a pak i zápas. Vyšel ven s pokrčením ramen. Někdo řekl, že možná potřebuje novou špičku na tágo. "Potřebuji spíš novou hlavu na svá ramena," odpověděl.

Je pátek večer a on se směje. Zmíníte pár věci, co o něm byly řečeny pisateli i hráči a on se dusí smíchem. To všechno je Ronnie-na-psychologově-gauči. Pití, drogy, deprese, táta ve vězení za vraždu, blízcí démoni.

Smích.

"Oh, to je na dlouho, kámo. Nechci tě s tím otravovat. Ale ohromně se bavím, když slyším, jak mě lidi analyzují, opravdu si myslí, že znají mé problémy a přitom jsou tak mimo, je to legrační. Nenamáhej se. Zbytečné. Nechme to být. Nechme je, ať si myslí, že ví o čem mluví."

Ale nemůže si pomoci. Ronnie je mluvka. Moc toho neskrývá. Nechává málo nepřístupného, když se do toho zabere. Je brán jako upřímný říká, a tak to bude stále.

"Možná bych měl brát lekce, jak kecat blbosti," říká. "Lhát všem těm reportérům. Říkat ty obvyklé věci, co říkají všichni. Ale já nechci být robot. Nechci být jako ostatní. Zjistil jsem, že je těžké skrývat své emoce. To je důvod, proč je lepší se mnou nedělat rozhovory. Dělám tenhle, ale nedělám jich moc. Upřímně raději zůstávám sám se sebou, protože vím, že jsem schopen vysypat na sebe všechno a oni se pak diví "OOO!" Ale tohle je prostě normální, to je můj normální den. Nechci lidem říkat, jak se cítím, protože je to trochu otravné a já jsem někdy nemocný ze zvuku svého hlasu. Víš co mám na mysli? Ale teď se cítím v pohodě. Jo, jsem v pohodě."

Věřte mu nebo ne. Je mu to jedno. Snaží se ve své hře najít nějakou rovnováhu a jestliže to klapne, tak to klapne a život bude mnohem klidnější a jestli ne, fajn, jen bude muset najít způsob jak s tím žít, prostředky jak objevit perspektivu, která mu někdy uniká.

Ale je to jeho perspektiva co se počítá, ne tvoje. Ty mu připomínáš, že minulý měsíc vyhrál v Shanghai, takže jeho forma nemůže být tak špatná, ale on si jen povzdechne. Jo, vyhrál, ale to byl jen jeden týden slušného snookeru mezi měsíci průměu.

"Kdybych zasahoval koule jen trochu lehčeji, mohl bych pohodlně porazit většinu těchto hráčů. Ale někdy toho nejsem schopen. Vracím se k poslední sezóně a myslím si, že nejsem schopen čelit dalšímu roku takových vystoupení. Nechci to. To je důvod, proč jsem začal hrát levou rukou, něco odlišného mě udržuje zaujatého, něco co mě přiměje ráno vstát z postele a hrát snooker. Říjen, listopad, leden, únor, březen, duben - šest měsíců odpadu. Nemohl jsem se dočkat, až bude po Sheffieldu (mistrovství světa). Dokonce jsem tam ani nechtěl jet. Myslel jsem si "Víš co, jen se dostaneš do potíží". Pochyboval jsem, že se dostanu přes svůj první zápas, ale dostal jsem se. Přišel jsem na svůj druhý zápas a odpadnul jsem. Abych byl upřímný, nebyla to priorita. Prostě to bylo pryč, jedné mé části se ulevilo a jiná část byla deprimovaná, protože to sledujete v telce dalších osm, devět dní a vy se toho nemůžete zbavit, protože to běží od deseti ráno do deseti v noci."

Ronnieho táta, Ron senior, by ho přesvědčil. Mají komplikovaný vztah, ale takový, že přežil vzdálenost mezi nimi. Příští duben vyjde Ron senior z vězení. Je zavřený za vraždu bývalého bodyguarda dvojčat Krayových - soud řekl, že šlo o rasovou vraždu, Ronnie řekl, že to byla bitka v klubu, která špatně dopadla, jeho táta zůstal nejdůležitější osobou v jeho životě navzdory tomu, že od něj byl odloučen, když mu bylo pouhých 16.

"Dostal 18 let, takže ho čekáme příští rok. Když si odsedí co má, tak má odsezeno, nemůžete ho tam držet navždy. Spácháte zločin, odsedíte si to, že jo? Zůstali jsem si blízcí. Jo. Kdyby můj táta nebyl tak pozitivní, mělo by to asi dopad na náš vztah. Ale on mi pomohl v čemkoliv, co mi život přinesl. Zůstat na cestě, jestli chceš. Zajímavé cestě. Když ti někdo zadá takový úkol, jdeš, sakra, je to mazec. Mohl by to z toho jednou být program. Máš reality show, máš show, kde ti seberou člověka na 20 let, nafilmujeme tě a uvidíme, jak to zvládneš. To by byla zajímavá show, ne?"

"Myslím, že jsem to zvládl dobře, fakt dobře. Mohlo to být lepší, mohlo to být horší. Ale tak to je. Když ho zavřeli, tak to byla pro mě rána. Bylo by to tak pro každého, ale dostaneš se přes tuto fázi a zvykneš si. Bude hezké vidět ho mít zpět svou svobodu."

Někdo jednou napsal, že i když Ron junior nikdy nebyl za mřížemi, byl vždycky tak trochu lapen stejně jako jeho táta. Něco na tom mohlo být před pár lety, když byl ve špatné společnosti a pil a kouřil drogy a polykal Prozac a myslel si, že budhismus by mohl být řešením jeho problémů.

Nic z toho ho ale neudělalo šťastným. "Začal jsem běhat," řekl. "To je něco, s čím jsem začal protože jsem byl tlustý a měl nadváhu. Lidé se kterými jsem začal běhat vypadali zdravě a já si myslel, že dokážu s těmi lidmi vyjít, protože lidé, se kterými jsem se stýkal jen kouřili, pili a hráli poker a vypadali nemocně. Říkal jsem si, že jsem připraven skoncovat s tím, abych vypadal jako tahle banda."

"Začal jsem chodit cvičit. Myslel jsem, že se tam budu tak poflakovat. Možná mě ovlivnili. To se stalo. Vzhledem k mé osobnosti by mohlo být snadné vypadnout z těch kolejí, mohl bych se snadno vrátit k chlastu, věnoval jsem hodně času potloukání se s takovými lidmi, snadno jste mě mohli vidět opřeného v nějakém Dublinském baru v 8 ráno s nějakým pitím a myšlenkou "Děsný, nechci aby ta párty skončila". To pro mě není dobré. Tyhle dny už jsem nechal za sebou. Aby se to nestalo znovu, mám nové přátele, lidi, kteří běhají. Nejsem žádný skvělý běžec, ale snažím se. Můj táta řekl, že běhání mění běžný den v dobrý den. Má pravdu."

Problémy na něj nepozorovaně padly před léty. V mládí nikdy nekouřil a zřídka pil. Pak ve 20ti letech prohrál v Crucible s Johnem Parrottem a pocit prohry ho na chvíli odvrátil od snookeru. "Potloukal jsem se venku s nějakými mladými obchodníky ze City a všichni jsme řídili pěkná auta a já si myslel, že to je to, co potřebuji, chtěl jsem kus toho mít také. Snooker mi to nedával. Dokonce jsem trpěl. Sralo mě to. Potřeboval jsem ve svém životě něco jiného. A tehdy jsem se dostal do špatné společnosti. A trvalo to asi 7 nebo 8 let. Bylo to jako "Polibte mi, co se děje?" Myslel jsem si, že se z toho můžu dostat. I když jsem to dělal, cítil jsem se strašně, ale nevěděl jsem jak jinak ven. Tak se mi dostalo pomoci. Poslali mě do Priory. To bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Stále můžu snadno selhat. Ale nemusím to už nikdy udělat. Život je fajn, kamaráde. Věř mi. Snookerové tituly možná vypadají teď daleko, ale já stále věřím, že forma je dočasná a třída je stálá. To se vyřeší samo, doufám."

Říká, že rozbíhá nový projekt. Opravdu důležitý. Hraje snooker od šesti let, takže už má 27 let zkušeností a viděl změny hry k horšímu. Když hrál jako mladý muž, snookerové haly byly nabité čekajícími na stoly. Nyní se spousta klubů zavírá a není daleko úplný úpadek.

Firma Rileys kontaktovala O'Sullivana, aby se stal vyslancem na jejich cestě k přitáhnutí mladých lidí v UK ke hře. Ten koncept se mu líbí. Pamatuje si sobotní rána svého mládí, kdy se v klubu objevil s dalšími 150 lidmi a soutěžili ve snookeru. Tohle ta hra ztratila, říká.

"Jestliže si nedáme pozor, budou hře zakrátko dominovat číňané. Určitě. Byl jsem v Číně. Je to fantastické. Oni milují svůj snooker. Jsou takoví, jací jsme byli v 80. letech. Oni jdou nahoru, zatímco my upadáme. Rileys má téměř 130 klubů a uvidíme jak to půjde. Ale rád bych našel pár dětí, které mají ten hlad a sny a nevinnost. Bylo by skvělé pomoci nějakým takovým chlapcům."

Je mu 33 a počítá, že mu zbývá asi 7 let na to, aby byl vrcholovým profesionálem. Vidí konec. To je důvod, proč chce něco za sebou zanechat. "40 je věk. Nenáviděl bych pomyšlení, že až mi bude 40, stále budu na špici mé hry. To by bylo opravdu smutné. Bylo by. Smutné pro snooker, pokud by 40tiletý muž byl stále světovou jedničkou a mistrem světa. Spousta hráčů by se musela na sebe podívat a ptát se, co se děje? To by se nemělo stát. Je to hra mladých mužů."

"Lidé se mě ptají, co budu dělat po snookeru. Říkají, že mohu být komentátorem, ale nemůžete mi dát dost peněz, abych dělal tuhle práci. Sedět někde celý den a dívat se na malou obrazovku a čekat na kameru, až tě zabere? Nechápu, jak tohle mohou dělat. Je to tak demoralizující. Nevím, co budu dělat. Zkusím si jen užívat. Ale myslím si, že až mi bude 40, ohlédnu se za svou kariérou a řeknu si "Víš co, bylo to šílenství. O čem to celé bylo? Nezáleží na tom, ne? Odkud se to celé vzalo? Jednou se tomu zasměju. Jednou ano."

Světový titul č.1,2001: O'Sullivan překonal bolestivou porážku v semifinále 1999 a vypadnutí v 1. kole v roce 2000 a získal svůj první titul vítězstvím nad Johnem Higginsem 18-14.

Světový titul č.2, 2004: S malou pomocnou radou od bývalého mistra světa Ray Reardona, obsadil Rocket opět špici pole vítězstvím nad dalším skotem Graeme Dottem 18-8.

Světový titul č.3, 2008: Stejný výsledek jako v roce 2004, tentokrát s Ali Carterem získal O'Sullivanovi 3. světový titul. Na tomto turnaji nahrál také rekordní 9. soutěžní maximální náběh.