Agility                                              .::Výsledky::.

Musím říct, že když jsem poprvé viděla v televizi spor zvaný agility prohlásila jsem, že TOHLE já tedy rozhodně dělat nebudu. Běhání není mou silnou stránkou a ani nijak zvlášť oblíbenou čiností. Uvažovala jsem spíše o sportech kde vynikne pes a já se moc nenaběhám jako třeba Flyball....

Realita je ovšem jiná. Jakmile Con dovršila rok zašli jsme na RTG (tenkrát také ještě ve víře, že se budeme více věnovat výletům s koňmi) a pak jsme se pomalu začali pídit jakým směrem se dát a u koho trénovat. Protože jsme neměli ani tušení podle čeho vybírat a na co se zaměřit požádalia jsem o pomoc kamarádku Martinu, která nám doporučila agility tábor a také trenérku Ivetu. 

Musely jsme s Con nějaký ten pátek počkat díky poranění Ivety, ale musím říct s odstupem času.... VYPLATILO se to.

V roce 2008 v srpnu jsme prvně stanuly na parkuru ve Větřkovicích s Ivetou a začaly jsme se obě pomalu seznamovat s tímto sportem. Mě pomalu zůstalo a Con se může pyšnit zvýšením rychlosti a větším pochopení pro danou věc.

Díky mé úžasné povaze - kdy u všeho na čem mi záleží nás provází totální panika byly mi ihned od samého počátku naordinovány závody. Náš první start byl na Neoficiálních závodech v Holešově 17.8.2008 a následně 5.září 2008 ve Zlechově tentokrát již na oficiálních závodech. Rozhodčí byla paní Lenka Pánková a naše velké podpora Hanka, která mě vodila v panice na start a zase zpět.

Od té doby za sebou máme několik měsíců tréninků, kde velmi odbivuji Ivetu, jak trpělivě mi vše vysvětluje, několik startů na závodech již pod menším tlakem než na počátku a moře moře podpory od Hanky, když si říkám, že to přece tomu psovi nemůžu tak kazit a že ji nechám někomu kdo je schopen ukázat co v ní je.

Con se zatím nerozhodla, že mě vymění a vždy po závodech si mě vezme zase domů asi v naději, že to jednou přijde a bude líp.....