IV. Hanácká národní výstava psů všech plemen

Dlouhou dobu jsme se báli, že se Nikita NVP v Olomouci nebude moc zúčastnit, protože měla v prosinci hárat a ono furt nic. Naštěstí jí to vydrželo až do výstavy a tak bylo rozhodnuto, že pojedeme. Neobjednávali jsme žádné ubytování (kdybychom nejeli, tak by to byli další vyhozené peníze), proto jsme z Prahy vyráželi v 5:45, abychom to stihli. Štěstí nám zpočátku ale moc nepřálo, protože na D1 jsme potkali hned dvě nehody. První byla dosti kuriózní, převrátil se náklaďák s prasaty. Byla kolona, ale stále to jelo. Když jsme projížděli kolem, policisté měli čuníky na provazech a v klidu stáli u náklaďáku. Po chvíli v rádiu hlásili, že se jim prasata rozutekla po silnici v obou směrech a blokovali dopravu, takže jsme měli celkem štěstí. Další nehoda na nás čekala za Brnem u Vyškova, kde se v našem směru srazilo 12 aut. Na informačních tabulích hlásili, že je průjezdný jen jeden pruh a navigace nám také potvrdila, že je rychlejší to vystát, než objíždět. Bohužel oboje nám lhalo, žádná pruh nebyl a my jsme stáli asi 15 minut. Na výstaviště jsme přijeli asi  10 minut po přejímce, naštěstí se posuzovalo až od půl, takže jsme vše ještě v pohodě vyřídili. Organizátoři byli opravdu shovívaví, bylo nás celkem dost, co přijeli pozdě. Parsoni se posuzovali v kruhu až jako třetí plemeno, proto jsme měli dost času. Prodejní stánky byli i v hale, tak jsme využili hlavně těch, protože venku byla neskutečná zima.  Parsonů bylo celkem málo, většinou bylo ve třídách po jednom psu, jenom v naší třídě byly tři feny. Bála jsem se, že Nikita zase předvede svůj hysterický výstup, ale chovala se naprosto vzorně. Sice po prohlídce zubů se jako vždy cítila nesvá, ale celkem rychle se z toho oklepala. Rozhodčím byl F. Polehňa, což jsem si myslela, že bude průšvih. Nikita se většiny chlapů bojí, ale pan rozhodčí měl u sebe pískací hračku, která se Nikitě líbila, neměla totiž čas přemýšlet nad tím, že by se měla bát, ale hledala, odkud ten pískot vychází. Nikita dostala ocenění V1, CAJC, což nás ohromně potěšilo a mě i trochu rozhodilo, protože jsem nevěděla, co se bude dít dál, kde mám být atd. Než jsem však stačila ze sebe oklepat euforii, už nás do kruhu volali znova. Oběhli jsme jedno kolečko a než jsem stačila Nikitu postavit do výstavního postoje, už mi rozhodčí gratuloval, což jsem v tu chvíli nevěděla k čemu. Postavili před nás číslo jedna a já čekala na desky, abych se dozvěděla, co se stalo. Bylo pro mě šokující, když jsem v deskách našla kartičku BOB!!! Ihned jsem začala listovat katalogem a hledat návod, co má teď dělat, naštěstí mi v kanceláři ochotně poradili. Čekali jsme na závěrečné defilé, kde jsme měli nastoupit o nejlepší mladou fenu a vítěze III. FCI skupiny. Uvítala jsem to, protože jsme chtěli, aby si zvykla chodit v kruhu a nebála se. V mladých fenách nás dokonce vybrali do užšího výběru, a když jsme nastoupili naposled o vítěze III FCI skupiny tak se už vůbec nebála a chodila v klidu, nechtěla sice moc postát, ale byl to obrovský pokrok oproti výstavě v Českých Budějovicích. Z výstavy jsme si přivezli obrovský zážitek a cesta domů proběhla v poklidu. Nikita byla tak unavená, že ani neocenila Ebbinky bujaré vítání a ihned ulehla a spala.